Xterra Czech očima Terky Rudolfové

Zpátky do světa triatlonů

Vydat se jen tak z rozmaru po šesti letech na světový pohár v terénním triatlonu Xterra je nápad, který se může s přehledem zařadit do edice „sami to doma nezkoušejte“. A speciálně ne pokud jsou celou zimu zavřené bazény…
No jenže komu není rady, tomu není… Znáte, to. No, a tak jsem si vyrazila do velkého triatlonového světa.

Potřebuji trénovat, ale proč je ta voda tak studená?

Teploty tohoto jara přály spíš otužilcům, a tak jsem plavání odkládala, jak jen to šlo. Nakonec jsem ovšem musela vyrazit mezi kry i já. Pěkně v neoprenu a dvou čepičkách jsem lezla mezi otužilce stěžující si, jak je ta voda nechutně teplá. A po dvaceti minutách pohybu, při kterém mě před-plavávaly i kachny jsem s drkotáním zubů prchala pryč. No, a protože dobře vím, že trénink dělá mistry, tak jsem to ještě asi pětkrát zopakovala trochu se projela na kole a proběhla a přípravu prohlásila za dokonalou.
Abych to přece jen uvedla na pravou míru, tak jsem doopravdy trénovala dvoufázově. A občas k tomu šla i do práce a bylo to vážně docela vyčerpávající. Skoro jsem si říkala, aby ten závod už byl za mnou a mohla jsem se přestat honit. Klobouk dolů před těmi, kdo takhle trénují běžně.

Mám se na co těšit!

Závod Xterra Czech už tradičně hostily Prachatice a závod tam pod rukama hlavního pořadatele Michala Pilouška jen vzkvétá. Vše nachystané, náměstí uzavřené pro závod, vlajky, sponzoři, elita z celé Evropy a mezi nimi já. Vážně pochybuji o své příčetnosti, když jsem se rozhodla, že bych tu mezi profíky měla taky závodit. No co, číslo mám, a přece neuteču bez boje, i když míjení vyšvihaných Italů, kteří snad utekli z titulní strany časopisu „Sport & Fitness“, mé odhodlání výrazně nahlodávalo.
Další hřebíček do rakve zasadila projížďka trati. Za šest let na ní zůstala jen ta těžká místa, co jsem si pamatovala a spousta nových přibylo.  Z kopce do kopce, vážně náročné, ale moc pěkné.

A jde se do boje…

Den D a hodina H nastala v sobotu přesně v poledne. Tropických 35 °C vyhřálo vodu natolik, že neopreny zůstanou nevybalené, a to je šumavský Křišťanovický rybník v 800 m.n.m. Výstřel z děla nás posílá na trať. Plavu jako o život, o čemž jsem zřejmě dokonale přesvědčila i podezřele blízko plující záchranný člun. Bohužel holky se mi systematicky vzdalují už od první bójky.

Na druhém okruhu už mě naštěstí dohání chlapi z age-groupů a já tajně doufám, že se mezi nimi schovám v depu a nikdo si nevšimne, že tam ještě jsem. Mám totiž v plánu zásek dojet na kole a v Prachaticích v druhém depu se tvářit nenápadně, jakoby žádná ztráta z plavání neexistovala. Plán je výborný, ale že jeho splnění bude problém, zjišťuji už na prvním stoupání.

Nohy mám po plavání pěkně tuhé, takže se na trailu kodrcám rychlostí babky jedoucí z nákupu. Samolibě se musím pochválit alespoň za sjezdy, kde jsem výjimečně „nematurovala“ a držela tempo současně jedoucích kluků. Stoupání už tak ideální nebyla. A technické výjezdy raději ani nebudu zmiňovat, k tomu parádní vedro, pálící slunce a postupný nástup křečí do břicha, ideální kombinace na vytvoření nezapomenutelného zážitku.

Na sjezdu do Prachatic si dávám trošku pohov od mého „pekelného“ tempa a připravuju se psychicky na běh. Docela se i těším, zhruba do doby než vidím probíhající „vařené“ závodníky a dojde mi, že ani kvůli mně se slunce na hodinku neschová. Za pekelného soustředění, abych se nevymázla uprostřed náměstí, projedu úspěšně klopenku do depa a můžu letět běhat.

Boty, číslo, kšilt a běžím. Průběžná sprcha na výběhu se okamžitě stává mým nejoblíbenějším místem na trati, ale bohužel pod ní nemůžu zůstat. Čekám tragédii, ale ta se nějak nekoná. To je tak když si člověk dělá plány… Poměrně lehce stoupám zpět na kopec a až se škodolibým zadostiučiněním předbíhám kluky, co se přede mě přehnali na kole. Ze silnice se postupně dostaneme na traily v lese, běh se místy změní v lezení po čtyřech, ale aspoň jsme schovaní před sluncem. Flow trail na závěr je vlastně docela zábavný i v běžeckém podání, pak znovu dolů na náměstí a ještě jednou.

Na společném úseku vidím, že jsem se docela přiblížila k soupeřkám přede mnou, což nenechalo mou soupeřivou stránku chladnou a vrhla jsem se po nich jako lev po své kořisti. V mém podání něco jako slepice po flusu:).

V půlce druhého okruhu jsem jednu dostihla a hned vzápětí i druhou. Konečně, tak nakonec to nebude úplně ostuda. Po heroickém výkonu na sebe nenechaly dlouho čekat křeče do břicha, které jsem se už od kola snažila ignorovat. Takže klesání do města připomínalo běh už jen velmi vzdáleně, ale soupeřky jsem udržela úspěšně za zády. Štěstí v cíli mi trochu kazilo jen to břicho, ale po 20 minutách chlazení se v kašně, se i to umoudřilo.

Tak jak to dopadlo?

Nakonec top 10 v profíkách, to se počítá. Ještě malinko víc mě hřeje, že mimo elitu bych byla v cíli z holek první. Takže vše špatné zapomenuto. A kde že se závodí příště? 🙂
Za fotky děkujeme Xterraeurope

Ze stejného soudku

Nová kolekce jaro-léto 2021

15.3.2021
Montura hlásí příchod jara Venku je počasí velmi nejisté, chvílí prší, chvílí fouká vichr, někdy nám ještě i sněží. My jsme ale optimisté a věříme, že slunečné dny...
Montura-gerlach

Výstup na Gerlachovský štít Tatarkovou próbou, aneb „Kdo si počká, ten se dočká“

7.2.2021
a my si počkali a dočkali se :) Gerlachovský štít si žádá přístup s pokorou, dobré podmínky a dobré počasí. Je to přeci jen nejvyšší vrchol Vysokých Tater, nejvyšší...

Jak jsme jeli na Elbrus a vrátili se z Kavkazu – část 1.

3.2.2019
“Jedeš s náma na Elbrus?” A tak proč ne. Přes zimu jsem se potil v Kambodži, tak v létě budu klepat kosu na Kavkaze. To zní jako dobrej plán. “Jedu!” Ale aby bylo...