Wádi Rum: Nepískáři ve Velkém Ádru

Jak si nepískaři zajeli na Mars. Do poušti přijíždíme v noci a za deště. Hm. Prý tu prší dva dny.  Že bychom byli takový „klikaři“ a z těch 365 dnů zrovna trefili jeden ze dvou uplakaných dnů? Ráno nás ale vítá slunce a rudá poušť plná bizardních skalních věží. „Je to takový větší Ádr“, zahlásí kluci.

Hustě odjištěné sportovky na písku?

Bláznivou jízdou přes duny v poušti míříme do prvního sektoru Um Raza / Um Ghatha,
kde nás čeká věc na písku nevídaná. Na husto odjištěné sportovky. Na seznámení se s místním materiálem to byla dobrá volna. Vymrskáme postupně nahoru všechny cesty zleva doprava. Na závěr pak všichni ještě zdoláme na sokola skoro třicetimetrový kout za 6a+. Tímto zkonstatujeme, že jsme připraveni se zítra vrhnout do naší první několikasetmetrové wádirumské vícedélky. Ovšem to už bude po vlastním.

Jak jsme dostali na prdel

Čeká nás vícedélka, kde by měly být aspoň štandy, postupové jištění si už musíme zakládat sami. I proto si jako naši první vícedélku ve zdejší poušti vybíráme East Face Route na Volcanics Tower s obtížností dle průvodce IV. UIAA. Hned první délka nám naznačí, že tu klasifikace je tvrdší. Komíny, stěny, spáry. Jištění se zrovna moc zakládat nedá, nicméně první štand je na dvou nýtech. V další délce uprášíme komínovou techniku a hezky na rozpor vylezeme exkluzivní komín a následně nás čeká hladká stěna, kde se opět nedá nic založit. Štand je na smyčkách v megahodinách. Třetí délka je opět komín s pillířem uprostřed. Objímám ho celým tělem a v solivé skále se snažím centimetr po centimetru soukat vzhůru. Následná stěna už je lehčí. Bojuji však s  freindem, který je založený tak hluboko ve spáře, že má krátká ruka na něj nedosáhne. Jsem do spáry nacpaná až po rameno a friendík jen tak šimrám prstíky na konci. Nějakým zázrakem si mi podaří vsoukat se dovnitř i hrudníkem a s mohutným hekáním ho radostně vytáhnu. Při dolezu na štand, který je na velké terase, mě čeká překvápko v podobě chatrnějšího štandu. Už chápu, proč Miguel na Tomáše volal, že by si v cestě neměl moc odsedávat.

Po dolezu jsem překvapená, že jsme na štandu všichni. Následující spára a komín nám dává pořádně na prdel. Kluci se marně pokouší ji vylézt. Nakonec se to podaří Tomášovi. Zaklíní se do komínu tak dobře, že si z něj kluci utahují, že by se na něm dalo dobře slanit.  Štand je v jeskyni na smycích. Na to, že lezeme už 4 hodiny, jsme vylezli teprve tři a půl délky a před námi jsou ještě další čtyři a sestup dolů by měl trvat hodinu a půl. A do toho se má stmívat za dvě hodiny. Asi nemá cenu blbnout a je na čase slanit. I tak docházíme jak zpráskaní psi do vesnice za tmy. Máme lezeckou depresi. Co tady tak budeme dělat, když skoro nevylezeme ani čtverku. Doma se pak dočítáme, že cesta má nyní obtížnost 5c, což vše vysvětluje.

Jako v Jiříkově vidění

Lezeme každý jinou cestu, tak se necháme se Zdenkem vysadit u Rakkabat kaňonu. Cesta Essence of Rum 5b má větší obtížnost než ta včerejší a my ji dáme s prstem v nose.  Jsme z toho tak trochu v Jiříkově vidění a nejsme schopni si udělat jasno v tom, jak to tady s tou klasifikací vlastně je a do čeho se teda pouštět. Zkrátka buď byla včerejší cesta těžce podhodnocena nebo ta dnešní zase nadhodnocena. V každém případě to bylo pěkné lezení v členitě skále, převisek, spára, stěna, rajbas. A k tomu dokonalý výhled na červenou dunu. Na dvakrát slaníme a vydáme se pěšky 7 km pouští do vesnice.

Aperitif je skutečně lahůdka

Všichni čtyři vyrážíme opět do stejné akce. Našim cílem je Jebel um Ishrin Massif a v něm pětidélková cesta  L´Aperitif 5b, a to je skutečně lahůdka. V nádherné skále stoupáme spárou vzhůru, jejíž náročnost výš od země roste. Kousíček od štandu hlasím nahoru, že nemám přísavky, že tam skutečně není vůbec nic, co bych mohla využít. „Vzlínej“, slyším povzbuzování ze štandu a taky huronský smích. Co bych taky mohla čekat, když spolu na štandu tráví čas už docela dlouho Zdeněk s Miguelem. Tomáš se v druhé délce jaksi zasekl, tak si ti dva dárečky krátí čas tím, že si dělají bžundu snad ze všeho. A já? Vzlínám. Nevím, sice jak to dělám, ale vzlínám. A lezu na tření, jak mi radí. Třu se o skálu snad celým tělem a milimetr po milimetru se přibližuju ke klukům na štandu.

Druhá délka je o fous lehčí, stěnu střídají převisy a je rovněž moc pěkná. A co teprve luxusní štand. Skoro by se tady dalo tančit. Další délky jsou lehčí a lehčí, což ale neubírá cestě na kráse. Nádherná expozice, dokonalé výhledy na oranžovou poušť a vesnici Wádi Rum si užíváme všichni.

Poslední lezecká část vede po černé stěnce a je to pořád dokonalý lezecký luxus. A sestup taky není žádná hrůza. Četli jsme, jak se někteří naši předchůdci při sestupu motali v systému polic, lavic a teras. My šli jednoduše po mužících, ty nás zavedli ke štandu, ze které se evidentně slaňuje. Smyce se nám zdají dobré, ale pro jistotu tam zanecháváme majlonku. Šup a jsme v Rakkabat kaňonu. Jdeme opět po mužících, které nás zavedou k ještě jednomu slanění – tentokrát na borhácích a pak už pěšky si zajdeme do vesnice na čaj.

Romantický bivak v poušti

Opouštíme zázemí Allího kempu, usedáme do auta a zajíždíme hlouběji do pouště, přesněji do Barrah kaňonu. Tady spíš už jen lezecky blbneme, Tomáš vytáhne krásnou dlouhou spáru, Zdenda se pokouší zase o jinou cestu. Ani to nehledáme v průvodci. Spíš na skálu koukneme a když se nám to líbí, tak jdeme na to. Den uběhne jako voda, tak se se západem slunce chceme přesunout ještě kousák dál a zabivakovat. Naházíme věci do kufru, naskáčeme do auta, otočíme klíčkem v zapalování… a nic. Auto ani neškytne. Jsme 15 km hluboko v poušti, není tu telefonní signál a nám nejede auto. Nikoho z nás to nevzrušuje. Uděláme si piknik. Se setměním projíždí kolem místní. Zastaví u nás a zajímá ho, jestli máme problém. Nastartuje naše auto přes svou baterku a pobídne nás, ať jedeme za ním, že nám ukáže parádní místo pro bivak. Pak se s námi rozloučí s tím, že nás ráno přijede zkontrolovat, jestli se nám auto podařilo nastartovat.

Postavíme stany, nasbíráme suché větvičky keřů a uděláme si naši poslední noc v poušti parádní táborák. Nad námi jsou tisíce hvězd a měsíc v úplňku pluje po nebi. Škoda, že ta pohádka končí.