Trek Grónskem

Trek v Grónsku byl pro nás jedno velké neznámo. Odjížděli jsme tam s tím, že jedeme do divočiny, kde nejsou žádné chodníky, žádní lidé, žádný telefonní signál a moc informací se k tomuto treku najít nedá. Čekalo nás jen něco málo přes sto kilometrů. To bude brnkačka, máme na to 14 dní a máme přece natrekovanou „trasu“ v mapách.cz. Jak bláhoví jsme byli. Prý půjdeme na pohodu, takže takových 16 kilometrů denně bude bohatě stačit, abychom pořádně nasáli severskou atmosféru. Pchááá!!!

Kalamity Jane v akci

Hned odlet do Grónska je pro nás maximálně stresující záležitostí. Kousek od letiště v Katovicích ztrácím peněženku. Pas mám naštěstí v kapse kalhot, tak nakonec odletím i bez peněženky.  Ač jsme očkovaní, musíme v Reykjavíku absolvovat PCR testy. Grónsko totiž uznává jen ty testy, které jsou provedené v severských zemích nebo na Islandu. Naběhneme na ně hned ráno, abychom měli výsledky co nejdříve.
Letadlo nám letí o půl šesté Check-in už dávno začal, ale výsledky stále nepřišly. Chodíme po letišti jak nervózní psi. Asi hodinu a půl před odletem očekávanou zprávu dostáváme. Hurá, Teď už nám nic nebrání nasednout do malého vrtuláku a přeletět přes oceán a po zhruba třech hodinách přistát v uplakaném Nuuku.
Další problém = plynové bomby.  Přistáli jsme v Grónsku v sobotu večer a na nákup plynových bomb jsme měli neděli dopoledne. Jenže skoro všechno kromě potravin je zavřené. Nakonec seženeme bomby na poslední chvíli v jednom zapadlém krámu. Oddechneme si, protože domluvenou loď, stihneme.

Pozvání k Eskymákům domů přijímáme s radostí

Vodním taxi kličkujeme za deště mezi obrovskými ledovými krami a po dvou a půl hodinách nás loď vysazuje v mrňavém městečku Kapisillit v kraji Sermersooq v jihozápadním Grónsku. Plán zní – tři čtyři dny mít na to, abychom došli k ledovci a vrátili se zpět do Kapisillitu a pak pokračovat zhruba 100 km do Nuuku. Nechce se nám ale táhnout veškeré zásoby s sebou na zádech, když se budeme přes Kapisillit stejně vracet. Musíme si v Kapisillitu domluvit uschování věcí. Náhodou se dáme do řeči s jednou ženou, která shodou okolností jede za svou kamarádkou na návštěvu. Vysvětlíme ji naši situaci a ona nám ochotně domluví ponechání věcí u rodiny její kamarádky. Jako bonus dostáváme pozvání na kafe do inuitské domácnosti.
Po příjemném odpoledni u Eskymáků se ale musíme zvednout a vydat se na cestu. Nejprve tedy míříme k ledovci. Kousek za Kapisillitem je řeka, která se vlévá do moře a my ji vyhodnotíme jako řeku, ve které by mohli být lososi. Postavíme si u ní stany a vrhneme se navzdory hejnům komárů, kteří jdou krvelačně po nás, do řeky s návnadou. O šupinu ani nezavadíme.

Miliony much, mochniček, komárů

Druhý den plni očekávání míříme k ledovci. Asi kilometr za vesnicí zjistíme, že cesty končí a nikde ani náznak chodníku. Nepropadáme panice, chodník k ledovci v mapach.cz stejně nebyl, takže jsme si ani trasu natrhovat nemohli. Brzy však zjistíme, že náš postup bude o poznání pomalejší, než jsme si doma plánovali. Buď se prodíráme hustými keři, nebo čvachtáme v měkkých meších nebo, a to je za odměnu, jdeme po vřesovištích. Ty jsou ale v poměru k ostatním terénům ve velké menšině. A také přijdeme na to, že kde jsou ty krásné bílé kytky, tak tam jsou bažiny a tam rozhodně není dobré chodit. Obcházíme jezera, překračujeme potoky. Jdeme pomalu, ale jdeme. Odměnou nám jsou neskutečná severská panoramata. A také miliony much, mochniček, komárů. Bez síťky na obličeji bychom se během pár minut zbláznili.

Brod, kdy má dvoumetrový chlap vody po prsa

Přicházíme k našemu prvnímu většímu brodu. Jako první se do vod vrhá Dan. Tento dvoumetrový chlapík má v jednom místě vody po prsa a ještě vrávorá, protože ho strhává silný proud. „To nedám“,“ hlásím. Zdeněk jde brodit jako druhý. S velkými problémy a s namočenými botami, které měl pověšené na batohu, se na druhou stranu dostane taky. „To nedám,“ opakuji. Jenže na druhou stranu musíme, jestli chceme jít dál. „Zkusíme to jezero s Ivou obejít,“ navrhuji. Chlapům je jasné, že přes brod se nedostaneme, tak souhlasí. Ještě jsme si nikdo nezvykli na obrovské vzdálenosti, takže všechno sice vypadá, že je kousek, ale ve skutečnosti je to sakra daleko. Vydáme se cestou necestou kolem jezera a je z toho výlet na celé odpoledne. Náročným terénem obcházíme jezero několik hodin, a to včetně brodu. Sice není tak těžký, jako ten předtím, ale i tak máme vody do pasu. Než dojdeme konečně za klukama, uplyne spoustu času. Je nám jasné, že náš plán dojít k ledovci a pak se teprve vydat do Nuuku je nereálný. Jestli chceme stihnout letadlo, musíme se okamžitě vrátit zpátky a co nejdříve se vydat na trek. Přespíme nedaleko brodu a ráno se vydáme na cestu zpět do Kapisillitu. Stavíme se pro věci u našich známých Inuitů, kteří nám na cestu dají borůvkový koláč a jdeme ukrajovat první kilometry.

Chodník nebo cestička? To tu neexistuje

Kousek za Kapisillitem se vytrácí náznaky chodníku. Po svazích hory Pingu si razíme cestu dolů k moři, zápasíme s hustými keři, kterými se musíme doslova prodrat. Některé jsou vyšší než my. Nakonec volíme možnost jít po „pláži“. Jestli je to ale výhra, těžko říct. Přelézáme s těžkými batohy na zádech menší či větší balvany nebo nám nohy kloužou na naplavených mořských řasách. Horko těžko ujdeme od oběda 11 km.
Další den se rozhodneme stůj co stůj ujít stanovených 16 km, aniž bychom tušili, jak skutečně náročný den to bude.  Popisovat cestu nemá smysl. To, co se v mapách.cz jeví jako chodník, ve skutečnosti žádný chodník není. Je to jen směr, kudy se dá do Nuuku mezi horami projít. „Cestu“ si musíme najít sami a každý krok si doslova vydřít. V závěru dne, zcela vyčerpaní, nás čeká ještě „bonbonek“ v podobě pár desítek výškových metrů šplhání po skalách, abychom se dostali vzhůru na útes a tam si z posledních chvil postavili stan. Vůbec se nezdržujeme venku, protože to by nás ty malinké bestie sežrali. Zalézáme do stanu a vaříme uvnitř. Povídat si stejně nikdo moc nechce, každý je rád, že leží.
Ještě i následující den, se rozhodneme za každou cenu ujít oněch 16 kilometrů. Musíme, máme jen dva dny rezervy a ty si schováváme pro případ špatného počasí nebo ztížený průstup přes hory. Opět se brodíme, prodíráme, přelézáme, brodíme, komáři nás žerou a nechápavě na nás hledí polární zajíc či sob. Asi jim vrtá hlavou, co tady ti podivní lidé provádějí. Aspoň, že vody je všude dost a nám stačí nést si tak půl litru. Doplňovat můžeme téměř všude.

Trek, co většina lidí vzdá

Po zralé úvaze snižujeme počet kilometrů na 12 a obětujeme tímto jeden rezervní den. Čím více nás polyká divočina, oči se nemůžou nabažit té severské krásy. I přes úmorný postup jsme tou nádherou opojeni. Už ale taky chápeme, proč k tomuto treku moc informací není. Tento trek totiž prošlo jen miminum lidí. Z Čechů myslím ještě nikdo.
Jak se později dočítáme, trek většina lidí brzy vzdá a vrátí se do Kapisillitu. Dojde jim většinou jídlo, morál nebo síly. My zatím tvrdohlavě šlapeme dál. A náš postup často ani zdaleka nedosahuje rychlosti 1 km za hodinu. Hlavně skalnaté úseky v délce třeba i 700 metrů, kdy přelézáme velké balvany a menší skalky, dávají fyzicky zabrat. Hlavou se mi honí, jakou máme kliku, že kameny a skála jsou suché. Za mokra by bylo zdolávání těchto úseků hodně nebezpečné. Není tu žádný signál a civilizace daleko. Každý zdravotní problém by mohl velmi zkomplikovat situaci. To, že čvachtáme v nasáklých botech už ani neřešíme. Pohorky vůbec nemají šanci vyschnout, ale to jsou malé věci.

Obětujeme poslední rezervní den

Grónsko se nás rozhoduje dále prověřovat. Nejprve nám postaví do cesty sestup skalním terénem vysoký cca 150 metrů, následně velkou divokou řeku, kterou nelze přebrodit nikde. Jen v místě, kde se vlévá do moře a trochu rozšiřuje, ji zvládneme přejít. Odechneme ale jen malou chvíli. V dáli vidíme dramatické přírodní divadlo, které se docela rychle blíží k nám. Podívaná je to fascinující do té doby, než nám dojde, že asi pořádně zmokneme. V tom objevujeme na útesu malý zázrak – malou červenou chatičku. My čtyři se do ní akorát vejdeme. Zalezeme do ní s tím, že počkáme, než přestane pršet a dokončíme stanovených 12 km. Lije jako z konve celé odpoledne, celou noc a dokonce i celé dopoledne. Opět děláme bojovou poradu. Řešíme dilema – obětovat další a tím i poslední rezervní den nebo jít v hustém dešti dál? Na pytel je, že nás zrovna čeká průstup přes hory. Kolem poledne se liják mění v déšť a my vyrážíme dál. Mokro je všude. Teď už kloužou i balvany a skály, které musíme zdolávat. Čím jsme výš, tím se mění čvachtající mechy v nestabilní suť. Míjíme ledovec, vytrvale prší a my neděláme ani přestávky a neohroženě šlapeme nahoru do sedla.
Předpověď počasí by nás psychicky odrovnala
Ještěže nemáme předpověď počasí. Asi by nás v tuto chvíli naprosto psychicky odrovnala. Pořád totiž věříme, že se zase udělá hezky. Takže ještě netušíme, že celý zbytek treku do Nuuku půjdeme v menším či větším dešti.
V sedle míjíme další chatičku. No chatičku, spíše vybydlenou barabiznu. Chvíli se v ní schováme před deštěm. Dan s Ivou se rozhodnou v ní zůstat, my se Zdenkem chceme jít trek více čistě, tak jdeme dál. Slezeme prudkým sněhovoskalnatoledovým svahem dolů a u jednoho z  jezer stavíme stan. Stejně už je všechno mokré, tak je jedno, jestli budeme stan ráno balit mokrý.
Ráno, dle domluvy, za námi dochází Dan s Ivou a společně jdeme dál. Postupně se zase dostáváme na pobřeží. Čeká nás 11 kilometrů přímo po pobřeží. Takže zase přelézání šutrů, klouzavé řasy, místy prodírání se keři. Po pěti kilometrech opět zcela vyřízeni, nacházíme relativně rovná místa na stany. Dáme koupačku v moři a v noci spíme jako mimina.

Vysmátý smajlík věští problematický terén

Další den opět drtíme grónský terén. Nevzdáme to. Jsme už docela blízko cíli. Když se dostáváme tak 10 kilometrů od Nuuku, objevují se náznaky chodníků a dokonce i značení ve formě žlutých smajlíků. Napřed máme radost, že je tu značení. Záhy ovšem zjistíme, co ony smajlíky znamenají. Vysmívají se nám!!! Protože tam, kde jsou namalované, čeká nás zase ten nejnáročnější skalní terén, který musíme přelézat. A kdyby to bylo pár metrů, jedná si o stovky metrů v tomto terénu.
Za mlhy a deště přelézáme další sedlo a asi 4 km od Nuuku stavíme mokré stany. Ráno ten zbytek už nějak dojdeme. V okamžiku, kdy naše nohy spočinou na asfaltu, je nám smutno. Je tu konec. Konec příšerné dřiny a hlavně krásné, magické, drsné krajiny. V Nuuku si koupíme normální pečené kuře, párky, kafe, chleba, sýry, zeleninu a PIVO. Večer u piva Zdeněk říká: „bylo to krásné a bylo to těžší, než jsme si dovedli vůbec představit. Ale stačilo. Do Grónska se už asi vrátit nechci.“
Druhý den se rozloučíme s uplakaným Nuukem, nastoupíme do vrtuláku a letíme na Island. To drsné severské Grónsko se nám pod kůži asi zažralo víc, než jsme si mysleli. V okamžiku, kdy vidíme hluboko pod námi mohutný grónský ledovec a moře plné ker, mně Zdeněk říká: „Až sem pojedeme příště, tak…“

Ze stejného soudku

Výprava na Kamčatku- 2. část

3.10.2019
Jsme zpět, zpět v civilizaci. Dlabeme se lososem a na další den se přesouváme na jih. Zpětně jsme zjistili, že jsme se ztratili v řádu několika km. Museli bychom přidat dva dny, abychom...

Jak jsme jeli na Elbrus a vrátili se z Kavkazu – část 1.

3.2.2019
“Jedeš s náma na Elbrus?” A tak proč ne. Přes zimu jsem se potil v Kambodži, tak v létě budu klepat kosu na Kavkaze. To zní jako dobrej plán. “Jedu!” Ale aby bylo...

Xterra Czech očima Terky Rudolfové

Zpátky do světa triatlonů Vydat se jen tak z rozmaru po šesti letech na světový pohár v terénním triatlonu Xterra je nápad, který se může s přehledem zařadit do edice „sami to...