Tatranská šelma a B7 očima Terky Rudolfové

Dlouhé horské běhy mě vždycky lákaly. Minimálně na fotkách to vypadalo, že si závodníci musí užít spoustu výhledů a hor obecně. No skoro to tak je, ale nejdřív musíte vyběhnout až nahoru, mít dobré počasí a sílu se rozhlédnout, a přitom nezakopnout a nerozrýt cestičku nosem. Nechci vás odradit, přes to všechno mají horské ultra závody své speciální kouzlo, které vás donutí celé martyrium klidně zopakovat.

Já jsem to letos vyhnala ještě o stupínek výš. Ani jsem nečekala, jestli se mi bude po jednom ultra chtít ještě na druhý a rovnou jsem se přihlásila na 50 km Tatranskou šelmu a o týden později na 100 km Beskydskou sedmičku.

S blížícím se časem závodu mi to přestalo připadat jako tak dobrý nápad, jak jsem si původně představovala. Ale jednou jsem přihlášená, tak přes to nejede vlak.

Začala jsem Tatranskou šelmou, technicky nejnáročnějším závodem, co můžeme poblíž najit. A jelikož jsem přes léto potřebovala chodit po výletech, jezdit na kole přiblížil se datum závodu nějak rychleji, než jsem čekala a mé nožky nestihly natrénovat ani stovky km natož tisíce, jak by se na ultra hodilo. S nejistotou jsem teda vyrazila na start, že to nějak dopadne. Za cíl jsem si dala běžet to s úsměvem, přejedla jsem se müsli k snídani a vyrazila. Autobus nás odvezl snad až k českým hranicím, a nejen na druhou stranu Tater a pak už se vyrazilo závodit. Ještě jsme ani nedoběhli na Štrbské pleso a problémy s vyhladověním nevypadaly, že by měly přijít, ale křeče do břicha se dostavily po pár prvních km v tempu. Se skupinkou, ve které jsem dosud běžela, jsem se tedy rozloučila a pokračovala výletním tempem. Prudké stoupání na Ostrvu, kterého jsem se od začátku obávala, se nakonec ukázalo docela fajn. Alespoň co se břicha týká. Jinak stoupání po žulových blocích do nebes halila od půlky mlha a intenzivnost zážitku nesmlouvavě vyjadřovaly nohy s každým krokem. Konečně nahoře, ale žádná výhra. Trasa pokračuje po nestabilních kamenech a musím se soustředit na každý krok. Na Slezském domě si dávám kolu, překvapivě dobíhám Annu Korobko, nacpu do sebe housku se salámem. Což je v dané době snad větší výkon než se vyškrábat na Ostrvu. Nekonečný traverz na Hrebienok je bez šutrů, ale nohy nutí zvedat všudypřítomné kořeny. A tady to začne teprve houstnout. Další část trasy je pěkně dlouho do kopce, ale hlavně je to oblíbený turistický úsek. Z běhu se tedy stává slalom a místy i běh přes překážky. Někteří turisté mají naštěstí i fanouškovskou duši, což je děsně fajn. Pak už stoupáme a stoupáme až na Svištovku. A pak konečně dolů. Tenhle sběh není ale vůbec zadarmo. Naštěstí má stehna ani moc neprotestuji a docela mi to běží. Ve spodní části probíháme část s řetězem a přihlížející turisté už si neskrývaně klepou na čelo. Nahoře mi fotograf hlásil 4 min na první ženu, a tak mě docela překvapí, když na Brnčálku dobíháme společně. V tu chvíli mám závodní náladu zpět. Bleskurychle si doleju vodu a vybíhám na posledních 10 km. Olgu jsem s tím asi trochu zaskočila, protože hned získávám asi 500m náskok. Ve stoupání do Kopského sedla jsme na dohled, já se snažím utéct a Olga mě doběhnout. Aspoň já jsem dost ráda, že jsem konečně nahoře. Vršek halí mlha, a tak si říkám, teď nebo nikdy. Do cíle to mám 7 km prudkého sběhu na uklouzaném jílu a vápenci. Snažím se soustředit na každý krok a docela se mi to daří běžet bez zbytečného brzdění. Sběh je vážně nekonečný a pro unavené nohy pěkně náročný. Konečně cíl ve ŽIaru. A první, o tom bych si ráno nedovolila ani snít.

Každopádně euforie z vítězství rychle vystřídala hromada práce, bolavé nohy a rozhozený žaludek. Do B7 méně než týden, paráda. Běhat jsem stihla jít jednou a už zase stojím na startu.
Tentokrát ve dvojici s Tomášem Petrečkem, za to na dvojnásobné trase.

Třinecký stadion v deset večer nepraská ve švech, jak jinak bývá zvykem, ale na start čeká asi posledních 300 závodníků. Ostatní už vyrazili na trať, aby stihli souboj s limitem. I tak to má svou atmosféru. Se světlem čelovek vybíháme vstříc prvnímu kopci.
Sjezdovka na Javorový nám dá malou ochutnávku toho, co nás čeká. Cestička se pod tisíci chodidel změnila v uklouzanou bahnitou linku, stoupající strmě do kopce. Už tady jsem ráda za své hůlky, které mi pomáhají udržovat rovnováhu. Kluzký výstup není nic proti kluzišti, co nás čeká dolů. K eleganci mají tady mé pohyby velmi daleko, ale svůj úkol plní a nekončím na zemi. Seběhneme do vesničky Řeky a znovu nahoru a pak zase dolů. Kopců nás čeká celkem devět, a tak při šlapání černou tmou uvažuji, proč se to vlastně ještě jmenuje sedmička.

Ve třetím kopci mě dohání krize a s ní i dva týmy, které mizí před námi. Na chvilku mě Tomáš bere na gumu, abych se nemotala po lese a pokračujeme vpřed, jak to jen jde. Naštěstí krize odejde tak rychle, jak přišla. Nacpu do sebe kus sladké tyčinky a už se mi jde i dobře. Ve stoupání na Lysou to začne houstnout. Úzká pěšina vypadá jako by na ní bylo veřejné osvětlení. Čelovky tvoří souvislou linku vedoucí až k vrcholu. Prudké kamenité stoupání máme tedy zpestřené o slalom mezi pomalejšími závodníky. V Ostravici se těšíme na polévku na občerstvovačce, ale ti, co jsme je nepředešli cestou na Lysou asi stojí ve frontě zde. S polévkou se tedy rychle loučíme a s vděčností vítáme občerstvení od Honzy, který nám dělá support. Jsme v půlce trasy a že to má být ještě jednou tolik si nechci ani připustit. Takže se nastavuji na to, že jsem už v půlce. Teď přejít přes Smrk a pak už je to do cíle v podstatě kousek. V měřítku dlouhý delší nejdelší je Smrk těsně před nekonečný. Ve stoupání nás opět předchází jeden z mix týmu, co byl před námi. A krizi si tu vybírá Tomáš. Po nekonečné cestě nahoru následuje i nekonečná dolů. Občerstvení na Čeladné a znovu na hřeben. Střídání pozic s druhou dvojici se opakuje. Vypadá to, že jak jde o jídlo jsme jasné jedničky. Na hřebeni k Pustevnám už to druhému týmu nedá a pustí se na výzvědy. Víme už tedy, že závodíme s Magdou a Markem a podle všeho si nedáme nic zadarmo. Na Pustevnách se konečně dostaneme k polévce a vývar je v tu chvíli skoro tak dobrý jako živá voda. Na sběhu měníme pozice v pořadí týmu a do kopce zase zpět. Smekám před úsilím, se kterým druhá dvojice běží na 80. km do kopce. My raději volíme rychlou chůzi, protože posledních 20 km je kousek, ale zároveň může být hrozně daleko. Prudký sběh z Radhoště dává unaveným nohám slušně zabrat a skoro se začínám těšit až to bude zase do kopce. Skoro neuvěřitelně nás čeká už jen jeden kopec. S dvojicí, co nám dělala společnost během závodu jsme se tak trochu rozloučili a jen držíme tempo abychom tam už byli. Na rovince pod Javorníkem potkáváme další dvojici a spíš proto abychom zabili nudu se s nimi dáváme do řeči. Našim unaveným mozkům dá řádně zabrat, než nám dojde, co nám dvojice říká. Chtěli by závod stihnout do 15 hodin, to znamená, že startovali jako my a jsou tedy jednou s dvojic, co nás předcházela někdy hned na začátku v noci a my na ně dávno zapomněli. Zrychlujeme a zase docela běžíme. Dvojici poměrně rychle ukazujeme záda a vypadá to, že jim síly na pronásledování už nezbývají. Jenže, co kdyby náhodou. Na Javorník letíme, Tomík v závěsu za mnou drží tempo. Já se asi víc bojím, aby nás nedohnali, a tak mobilizuji i skryté síly, co jsem o nich ani nevěděla. Poslední sběh je překvapivě dlouhý a zpestřený o hledání cesty, když nějaký dobrák otrhal část značení. Stále se za námi ale nikdo neobjevuje ani na kostkách vedoucích do cíle na náměstí. Tak jsme to zvládli. V pěkném čase něco přes 14 hodin. Jen s údivem kroutíme hlavou nad výkonem vítěze Matěje Beneše, který už si v cíli odpočívá skoro tři hodiny! Tým, co nám dělal společnost během závodu (Magda Čejková a Marek Bergauer) nakonec utekl o osm minut a my jsme osm minut dali třetímu týmu (Romana Lojkova a Jan Rudolf). Celkově jsme obsadili šesté místo i mezi chlapy, takže za nás spokojenost.

Když to hodnotím zpětně, tak bych vlastně na oba závody vyrazila klidně znovu, takže ani dlouhé hodiny dřiny nepřebily radost z horského závodění.

Celé to shrnulo velmi výstižné heslo na medaili z cíle sedmičky: „Snadno dosažené věci nemají žádnou cenu“

Ze stejného soudku

30 dní v Peru a Bolívii – část 1

26.10.2020
Jak to vše začalo Korona, korona, korona. Všude na nás křičí korona. Těžké časy pro cestovatele. Lety zrušené, hranice uzavřené...můžete cestovat tak prstem po mapě a plánovat,...

Běhám, běháš, běháme…

16.6.2021
Běh, jedna z mála aktivit, na kterou toho zas tolik nepotřebujeme a dá se dělat víceméně po celý rok. Ale co si budeme, myslím, že se většina z nás těší až skončí zima a...

Trek Grónskem

13.9.2021
Trek v Grónsku byl pro nás jedno velké neznámo. Odjížděli jsme tam s tím, že jedeme do divočiny, kde nejsou žádné chodníky, žádní lidé, žádný telefonní signál a moc...