Slovenským Divokým západem

Ne lišky, ale vlci a medvědi tady dávají dobrou noc. Nekonečná stáda ovcí, barvami podzimu hýřící listí, které se tichounce snáší k zemi, praváci, kam se člověk podívá, při zemi se válející mlžný opar… Už ve 13. století se tu proháněli na koních uherští králové a dnes tulákovo srdce zaplesá. O turistu tu člověk klidně i tři dny nezakopne a noclehy u ohýnku na loukách uprostřed temných lesů zasáhnou svou přírodní poetickou poezií i zcela neromantické duše. Nitro Slovenska ukrývá Muráňskou planinu, která ale přitom vůbec planinou není.


Dobrodružství začíná ještě dříve, než nás pohltí temné lesy Muráňské planiny. Nejenže na zastávce v městské části Zadné Halny, odkud se musíme vláčkem dostat do Brezna, jsme v jasné menšině a slovenština tu slyšet není široko daleko, ale i dráha tu vypadá jako za vlády Franty Pepy jedničky.  Trať tu byla zprovozněna v roce 1903 a zdá se, že od té doby mnoha modernizacemi neprošla.


Útulna, kde se psala historie

Z Brezna už frčíme normálním autobusem do Tlstého javoru a tady civilizaci necháváme za zády a noříme se do hlubokých lesů. Jsme ve Veporských vrších, které plynule navazují na Muráňskou planinu, protíná červeně značená Rudná magistrála a my se jí necháváme pohltit. Přes Tri chotáre dojdeme na asi nejznámější vrchol zdejších vrchů – divokou svini připomínající Klenovský Vepor (1338 m). O tom, že tu skutečně neproudí den co den davy turistů, svědčí i náš sestup do Sedla pod Vartou. Po pár desítkách výškových metrů prudký chodník záhadně mizí a my neplánovaně scházíme z cesty. Než si uvědomíme, že to, co nám připomínalo cestičku, do sedla nevede, ztratíme další výškové metry. Prodíráme se houštím, packáme o suché větve stromů skryté v popadaném listí a trochu na nervozitě nám přidává blížící se soumrak. Chvíli nám trvá, než se zase najdeme. Pak už zcela spolehlivě po hřebínku scházíme do Sedla pod Vartou a odtud už je to jen pár minut do Útulně pod Vartou.


Kdysi se tu psala historie. Za druhé světové války se v chatě scházeli členové Komunistické strany Slovenska, aby tu naplánovali protifašistický odboj. Dnes, při pohledu na zubožené stavení, oko zapláče. Je z ní zchátralá, zdevastovaná a vybydlená útulna. Vylomené dveře nejdou zavřít, z kamen zbylo jen torzo a skříň přetéká prázdnými lahvemi od alkoholu.


Nicméně noclehem nepohrdneme. Říká se, že medvědů je tady spousta a já zase nejsem taková hrdinka, abych si ustlala ve stanu na louce. V chatě, i když dokořán otevřené, se cítím tak nějak lépe.

Muráňská planina, co není planinou

Druhý den nás Rudná magistrála dovede do sedla Zbojská, kde už skutečně vstoupíme do Národního parku Muráňská planina. Tato část Slovenska je přírodním klenotem našich východních sousedů. Je plna vápencových roklí a zrádných krasových jeskyní a propastí. Muráňská planina je vlastně stolová hora s krasovou plošinou, ze které spadají strmé skalní srázy. O tom, že o planině nemůže být ani řeč, svědčí výškový rozdíl 400 metrů mezi nejvyšší horou Fabovou hoĺou a údolím říčky Muránky a i náš trek vedoucí po planině rozhodně po rovince není. Výškových metrů za tři dny nastoupáme necelé dva tisíce a přes dva a půl tisíce metrů směrem dolů.

Rozhledna, co není až tak rozhlednou

Zbojské vévodí nedávno postavená rozhledna. Spíše než rozhledna – výhledy z ní nejsou o moc lepší, než ze země, je připomínkou Jakuba Surovce, jednoho z nejvýznamnějších lidových lupičů na Slovensku a v Polsku, který se tak trochu ocitl ve stínu legendárního zbojníka Juraje Jánošíka.


Jakub Surovec se narodil dva roky po smrti Jánošíka a tento pastýř nejen ovce pásl, ale i kradl. Byl pro to odsouzen a vězněn. V roce 1739 vstoupil mezi zbojníky a brzy poté si dokonce založil vlastní zbojnickou skupinu. Surovec se skrýval pod sedlem Zbojská v Čertově dolině a svá bohatství prý zakopal v Čertově jeskyni. Zbojník byl ale relativně brzy dopaden. Stalo se tak v krčmě, kde byl při bitce zraněn a následně zatčen. Ve vězení ho tvrdě mučili, a nakonec byl odsouzen k trestu smrti lámáním v kole. Poprava se konala na vrchu Viselnice u Brezna 11. října 1740.

Na Zbojské se stojí zastavit o chvíli déle.  Prochází tu nejen silnice (vybudovaná ve 20. letech minulého století), ale i železnice postavená na konci 19. století, která je unikátní technickou památkou. Železniční trať, která překonává do sedla pětistupňové stoupání, spojuje Horehroní a Malahont. Dříve vlakům pomáhal ozubnicový systém. Dnes se už zubačka nevyužívá, vlaky tady ale jezdí, i když jen třikrát denně.

 

V sedle načerpáme síly ve zdejší stylové restauraci s fantastickými výhledy do okolí a začneme stoupat stále po Rudné magistrále směrem k nejvyšší hoře Muráňské planiny – Fabově holi (1439 m). Trochu nás tlačí čas, takže tento vrchol si necháme na jindy a jdeme rovnou a na rozcestí Kučelach, opustíme magistrálu a po zelené jdeme rovnou do sedla Burda, které odděluje Horný Gemer a Horehronie. Je to důležitá turistická křižovatka. Ze všech světových stran do ní přicházejí různé turistické, cyklistické, lyžařské, a dokonce i koňské trasy. V sedle nás mile překvapí otevřený srub. Je po sezoně, tak jsme ani s chlazeným pivkem nepočítali. Paní správcová nám natočí tři krásné pucláčky a pozve na prohlídku útulného srubu.  Dozvídáme se, že Burda je v provozu celoročně a je tu možnost i přespat. Jedná se sice o nocleh na půdě na zemi a ve vlastním spacáku, ale srub je nově opravený a dřevěná podlaha se skoro ještě blýská novotou. Chatař je současně rangerem národního parku Muráňská planina a Burda slouží i jako turistická informační kancelář.

Musíme říct, že tato zastávka pocestné skutečně potěší, a to nejen na duchu, ale i v žaludku.


Na Nižné Kľakové rozhodně nejsme sirotci

Po dlouhém dni si svůj pelíšek rozděláme na jednom z nejkrásnějších míst Muráňské planiny. Louka Nižná Kľaková bývá na podzim poseta stovkami fialových ocúnů. Stojí tam i turistický přístřešek s dřevěnými pryčnami, který nám poskytne úkryt na jednu noc. Je to také jedno ze tří oficiálních míst, kde se dá tábořit. Bivakovat však lze na Muráňské planině v podstatě kdekoliv 100 metrů od značené cesty.

Přístřešek nemá kamna, ale to nám vrásky nedělá. Je krásný večer. Byla by škoda propást rudě planoucí oblohu a sledovat, jak se sluneční kotouč poroučí za zvuku praskající ohně do hajan. Velké ohniště nám k radosti bohatě stačí. Chvíli po našem příchodu už na něm plane oheň a voní večeře. A jestli si myslíme, že jsme tu sami, tak se pleteme. V noci se na louce motá medvěd, proběhne tu vysoká a uvnitř v ložnici je s námi zvědavý plch. Chudák. Na tuhle noc dlouho nezapomene. Dokázal se dostat i do pověšeného batohu a prolustrovat jeho obsah. Čínská polívka mu nejela, nos ohrnul i nad arašídy. Za to do čokoládové oplatky se pustil s vervou a dobrou polovinu ji spořádal. Když si člověk představí, jak je 100 gramová tatranka velká a jak velký je asi žaludek plcha, je jasné, jak trávil zbytek noci. Stěží se odvalil do své nory a odfukoval tam minimálně týden, než mu zase vytrávilo a možná přišli další turisti s novými zásobami.


Tajemná jeskyně jako lednice pastevců

Za rozbřesku se probouzí příroda i my. Plch, který nás večer zvědavě pozoroval a v noci vzal naše zásoby útokem, se ke vstávání nemá. Po snídani tedy pokračujeme bez rozloučení dál v putování po Rudné magistrále. Při zemi se převalují cáry mlhy, teplota pomalu roste a my se blížíme ke krasové horské louce Studňa, kde doplníme zásoby vody.
Muráňská planina ve svém nitru ukrývá tajemné podzemí plné jeskynních chodeb. Zatím tu bylo objeveno skoro 500 jeskyní a propastí. A zrovna třeba taková Ľadová jama u Studně za nahlédnutí stojí. Jenže, i ona je turistům uzavřená. Možné je jen nakouknout do jejího ústí z povzdálí z vyhlídkové plošiny. Propast je hluboká 24 metrů a dlouhá 64 metrů. Takřka celý rok na dně propasti leží led a v minulosti pastevci a lesáci používali tuto jeskyni jako lednici.
Jedinou veřejnosti zpřístupněnou jeskyní je Wesselényiho jeskyně.

Slovenský Divoký západ

Muráňská planina je takovým Divokým západem Slovenska. Planinu protíná nejen „naše“ Rudná magistrála, ale i mladičká Huculská magistrála, která není určena turistům, ale jezdcům na koni. Na stáda krásných polodivokých koní lze narazit pod Muráňským hradem u Velké louky. Koně, které mají své předky v huculech, k Muráňské planině patří už více než sto let.   Původně měol křížením hucula vzniknout nové plemeno – slovenský horský kůň, nakonec se ale začal chovat chladnokrevný norik a v roce 1995 bylo uznané nové plemeno norik muráňského typu. Nyní jsou jich na planině stovky.

Romantická láska i zlo na hradě

Pomalu se blížíme ke konci našeho treku. Jako důstojná tečka se nám jeví ještě návštěva Muráňského hradu, který vévodí okolní krajině a není divu, hrad se tyčí ve výšce 938 metrů na skalním ostrohu metrů nad vesnicí Muráň. Hrad je jedním z největších hradů na Slovensku, na délku má 360 metrů a na šířku 96 m, a nejvýše položeným gotickým hradem ve střední Evropě.

Pomalu se na nás snášejí podzimem hýřící listy stromů a my tiše stoupáme po schodiště do hradní brány. Dýchá na nás historie a žila tu jedna z nejkrásnějších panovnic Slovenska – Márie Szechyová zvaná Muráňská Venuše. Muži z širokého okolí si přáli padat jí ke kolenům. Někteří riskovali i svůj život, aby se k ní přiblížili. Jeden z velmi významných osobností té doby se k ní vloudil oknem, kam se dostal po provazovém žebříku. Představujeme si, jak se tu asi odehrávala romantická láska Muráňské Venuše Márie Szechyové a ženatého Ference Wesselényiho. Toužil po ní navzdory tomu, že na hradě Strečno na něj čekala manželka Žofie. Osud však zasáhl. Žofie zemřela a jen pár týdnů poté Wesselényi řekl ano Márii. Nebo že by to nebyl osud? Každopádně podle dochované korespondence spolu Mária a Ferenc žili šťastně dalších dvacet let.

Ne vždy bylo ale na hradě takto dobře. Dávno předtím na hrad přišel loupeživý rytíř Bašo, kterému nebylo cizí vyrabovat kostel v Rimavské Sobotě, klášter v Hrabušicích a řádil i na mnoha jiných místech. Neváhal ani vyrábět falešné peníze. Šiřil kolem sebe zlo a strach a přítrž jeho konání učinil až král Ferdinand, který ho nechal popravit.

Z hradu nás čekají poslední kilometry do vesnice Muráň, kde se s drsnou krásou této části Slovenska loučíme.

Ze stejného soudku

30 dní v Peru a Bolívii – část 1

26.10.2020
Jak to vše začalo Korona, korona, korona. Všude na nás křičí korona. Těžké časy pro cestovatele. Lety zrušené, hranice uzavřené...můžete cestovat tak prstem po mapě a plánovat,...

Baranie rohy ještě v zimním

14.6.2021
Zimní výstup na Baranie rohy 2526 m ve Vysokých Tatrách Sněhové podmínky se zdají dobré, lavinová situace je přívětivá a předpověď počasí je nám na nakloněna. Za téhle...

Chopicalqui – ten menší bráška Huascaranu

17.12.2020
Chopicalqui – ten menší bráška Huascaranu nás totálně poblouznil. Na vlastní oči jsme ho poprvé viděli v roce 2014. Už tehdy nás magicky přitahoval a my zatoužili stanout na jeho...