Přechod Roháčů s Markétou Hanákovou

„Pražáci, tak co, jedeme do Tater?“ nahodím udičku do našeho hlavního města. Naši Pražáci, čerství novomanželé, souhlasí. Naláká je totiž, že tentokrát netrvám na nocování ve stanu, ale hodlám využít přístřeší chat a útulen. Stačí jim informace, že se v plánu je jedna z nejkrásnějších hřebenovek Slovenska. S tím se spokojí a o víc se nezajímají.

„Cože?“ vyhrkne s úděsem v očích Marek? „Můžeš ten plán ještě jednou zopakovat?“, nevěří vlastním uším Marek, když je seznamuji v autě cestou do Západních Tater s konkrétním plánem. Myslím, že mu v hlavě docela intenzivně šrotuje myšlenka, jak se vystupuje za jízdy z auta.

„Brestová, Salatín, Spálená, Pachoľa, Baníkov, Hrubá kopa, Tri kopy,“ tak zní plán pro první den. Marek znovu omdlívá a Marcela ho utěšuje, že nahoru vyjedeme lanovkou a pak už se budeme jen pohupovat po hřebínku. No nezdá se, že by ho takhle informace nějak uklidnila. „Jakže se to říká? Milenec může, manžel musí,“ procedí mezi zuby a oznámí nám, že o plánu na další dny nechce raději ani slyšet.

Dodržím svůj slib a skutečně, i když je mi to proti srsti, jedeme ze parkoviště pod Spálenou nahoru lanovkou a ušetříme tím 450 výškových metrů. I tak musíme zdolat 1696 metrů nahoru a 1906 metrů dolů, a to vše na pouhých dvanácti a půl kilometrech.

Od lanovky vystoupáme v serpentinách nahoru na hřeben a pak už jen odškrtáváme jeden vrchol za druhým. Pro zpestření tu máme řetízky přes Skrinierky. Ovšem Marka takhle zábavná část nijak nerozptýlí. Přestal mluvit už na Salatínu a ani další a trochu výživnější řetězy z Baníkova a přes Tri kopy s ním nijak nehnou.  A když mu z hřebene ukazujeme, kde je Žiarská chata a že tam budeme dneska spát, vypadá to, že se manželé rozvedou dříve, než tam dojdou.

Plačlivé, Ostrý roháč, Volovec, Hrubý vrch, Končistá tahle z Markova pohledu „sprostá slova“ si večer u piva vůbec nedovolíme nahlas vyslovit. Předpověď je tutová – má být azuro a takhle část hřebene bude rozhodně velice zajímavá. Teda já, Zdeněk a Marcela jsme z ní nadšeni. Nevíme, co Marek v noci vládcům Tater nasliboval. Co je ale jasné, že ráno bylo počasí úplně jiné, než předpověď s vysokou pravděpodobností slibovala. Změnila se na tolik, že jsme ve Smutném sedle byly nuceni přehodnotit plán druhého dne a za vydatného lijáku jsme místo po roháčském hřebeni upalovali Jamnickou dolinou do nejbližší útulny, a to Koliby pod Pustým. Nanosili jsme z lesa hromadu dříví, kterou oživší Marek s písní na rtech skoro celou naštípal. Pak jsme si zatopili v chaloupce, zalezli do spacáků a usnuli. K večeru přestalo pršet, tak jsme nanosili druhou hromadu dřeva a před chatou si udělali oheň, u kterého jsme si vydrželi povídat až do té doby, než nás zahnala pod střechu bouřka.

Nádherná noc v lese plném medvědů a s burácejícími hromy, které se od okolních štítů ozývají s velkou ozvěnou, patřila k těm, na které se nezapomíná. Ráno nás zase přivítalo krásné tatranské slunečné ráno. Vyrazili jsme tedy zpět na hřeben. Bohužel času už nám příliš nezbývalo. Přesto jsme si nemohli nechat ujít výstup na oba vrcholy Ostrého Roháče a pak se přehoupli přes Volovec k Tatliakové chatě. Pivečko, langoš s tatarkou – správná strava horala nám dodala energii na poslední kilometry nezáživné silniční turistiky Roháčskou dolinou. Ta nás dovedla zpět na parkoviště pod Spálenou. Zatímco trojice Markéta, Zdeněk a Marcela smutní, že končí parádní výlet, Marek jen řekne: „Až budu zase příště požádán o účast na nějakém fantastickém přechodu, tak se vám na to v…..u.“  Je to už rok a další podobná akce ses Pražáky nekonala. Takže se Marek zřejmě nechce ztotožnit s tím, co říkal na začátku – Milenec může, manžel musí.