MS ve skialpinismu a 6.místo pro ČR

Naše ambasadorka a reprezentantka ČR Terka Rudolfová se svou parťačkou Marcelou Vašínovou letos zaznamenaly neuvěřitelný výsledek na MS dvojic ve skialpinismu a to 6.místo! Kdo by lépe mohl report z takové akce napsat, než Terka sama.

Ještě než poslední sníh roztaje a zima dá definitivně sbohem, konalo se v italském Passo de Tonalle mistrovství světa dvojic ve skialpinismu na dlouhé trati. Což „v překladu“ znamená maraton na lyžích ve dvojici. A k tomu to opravdu nemělo daleko. Trať měřila 40 km a nastoupálo se na ní přes 3300 metrů.  Počasí přineslo zbytky zimy, takže to vše dohromady zajistilo intenzivní zážitek.

Start za tmy v šest ráno. S Marcelou Vašínovou koukáme do tmy a přemýšlíme, co tam vlastně deláme.  1400 výškových metrů hned po startu, asi na zahřátí. A tempo vysoké. Na mistrovství světa zkrátka žádní začátečníci nechodí. A tak nezbylo než bojovat hned od startu.  Ani nadmořská výška závod moc neulehčovala a v prvním sedle u vrcholové stanice skiareálu pod Cima Presena, už jsme byli přes 3 tisíce metrů vysoko. „Jazyk na vestě“, tepy na limitu a před námi sjezd plný kamení. V ledovém větru sníh zůstal pěkně zmrzlý, takže strmé ledové plotny mezi skálami a kamením nebyly rozhodně pasáží, kde by si člověk ani vzdáleně odpočinul. Nutno dodat, že pořadatelů ve sjezdu stálo více než dost a nenechali nikoho vyjet mimo zbytky sněhu.

Druhé stoupání se točilo nad ledovcem Presena. Počasí se měnilo v jednom kuse, takže si člověk chvíli přál mít oblečenou péřovku a pár minut po té si rozepínal dres, aby se ochladil. 900 výškových metrů výstupu nekončí v sedle, ale zákeřně pokračuje ještě z druhé strany kopce. A v závěru přes hřebínek na botách. Prudký vítr nás nutí se obléknout a ani v dvojích rukavicích mi není moc teplo. Sjezd po ledovci je jako po sjezdovce, takže tepy konečně spadnou z červených čísel a mám čas se i rozhlédnout. Nejrychlejší kluci už míří ke čtvrtému stoupání a křížíme se ve sjezdu na ledovci. Nás ještě čeká smyčka přes hřeben Cresta Croce.

Přes sedýlko s občerstvovačkou stoupáme až je skalám. Obouváme mačky a po žebříku se drápeme nahoru. Na vrcholu Punta Giovanni Paolo u obrovského kamenného kříže začíná ferrata, která vede přes exponovaný hřeben. V jednom z mála z širších míst míjíme obrovský kanón, který tu stál ještě před první světovou válkou a bůh ví, jak se tam dostal. Válečné časy připomínají i zbytky ostnatého drátu všude po hřebeni. Ale nám už je to jedno protože sjíždíme zpátky po ledovci k poslednímu výstupu.

Posledních 500 výškových do sedla. Už jsem zase na provázku. Ale ani tak to moc hladce nejde. Stopa je na jižní stráni odtátá a zároveň přimrzlá, takže na šikmé ploše musí člověk dávat pozor na každý krok. Do sedla ještě na botách a docházím opět plně „mrtvá“.  Podle toho vypadá i nekonečný sjezd. Nohy i dělají, co chtějí a všechno to asi řídí lyže. Nějak se dostávám až k soutěsce, kde to v úzkém prostoru vypadá jak vlnobití. Boule a koryta a mezi tím si nějak najít cestu. Nohy protestují a sjezd pokračuje. Po soutěsce začne slalom mezi křovím a po úzké cestě. S každým metrem sněhu znatelně ubývá a tak bojujeme s hořícími stehny, stromky a vypluženými kameny trčící každou chvíli z cesty. Pak sníh konečně skončí úplně.

Lyže na batoh a běžíme. Změna pohybu je chvíli příjemná, ale běhání v karbonových lyžákách zkrátka není ono. Lesní trailík je naštěstí příjemně tlumený jehličím a tak dáváme pozor jen na kluzké kameny. Asi po třech kilometrech se dostáváme ke zbytkům sněhu v běžkařském areálu a můžeme ještě kousek popojet na lyžích. V rozteklém sněhu plném kaluží to není nic moc, ale kousek jedeme.  Pak sníh zmizí definitivně. Do cíle pobíháme po cyklostezce zase po svých.

Šest a půl hodiny na trati nás vyneslo na úžasnou 6. příčku na mistrovství světa. A kromě umístění si odvážíme opravdu hodně zážitků, které si budeme dlouho pamatovat!