MS Adventure Race očima Terky Rudolfové


Co je adventure race?
Jedná se o multisportovní non-stop závod čtyřčlenných smíšených týmů. Na trase dlouhé 500-700km závodníci střídají kolo, trek, kajak a lanové disciplíny podle toho jak je trať nadesignovaná a jaké možnosti místní příroda nabízí. Celý závod se týmy pohybují podle mapy a navigace je často klíčová pro úspěch stejně jako fyzická připravenost a spánková taktika.

Průběh závodu

Závod v Jižní Americe mě svou exotikou lákal dlouho. Mé nadšení se výrazně snížilo až do záporných hodnot, když jsem viděla cenu za letenky a požadavky na povinný obsah lékárničky (injekční adrenalin). Tenhle pocit ještě umocnil rozpis etap oznamující první trek na 120 km a 32 hodin pro nejrychlejší tým. To zkrátka nemůžu přežít!

Jenže u AR nejde moc o to, co chci já, ale o celý tým. Vyřešeno. O pár dní později už jsem stála po boku Tomáše, Jardy a Pavla jako sestava týmu Black Hill na startovní čáře uprostřed ušmudlaného městečka na paraguayském venkově. Polední slunko nám pralo na hlavu a červený prach se zvedl všude kolem, když 80 týmů vyběhlo na souboj s nástrahami trati, boj sami se sebou a samozřejmě o titul mistrů světa. Startovní vřava pohltila všechny snad kromě Tomáše, který už týden bojoval s virózou a ani na startu nevypadal jako zdravý. Tempo zpomalila velká kaluž, kterou všichni s opatrností obíhali ve snaze úzkostně udržet si suché boty, abychom 5 minut na to po pás brodili vodní kanál mezi loukami. Hned na to jsme přelézali první z mnoha drátěných plotů mezi pastvinami, co nás čekaly. Checkpointy se potvrzovaly fotkou týmu na daném místě. Takže „sýr“ a vzhůru do místních minihor. Nejvyšší vrchol působí s 900m metry trochu směšně, ale výstup na něj prudkými  pěšinami v pralese dal poměrně dost zabrat. Tomášovo tělo oslabené nemocí se postupně rozhodlo přestat spolupracovat. Navíc se setmělo a pak je vše horší. Postup se zpomalil, na zádech mi přibyl Tomášův batoh. A míjela nás spoustu týmů. Bylo nám to v tu chvíli docela jedno. Ani hodina odpočinku příliš nepomohla. Zkusili jsme pomalu pokračovat a zaháněli myšlenky na předčasný konec. Vyčerpání se za nějakou dobu opět přihlásilo o slovo. Zalehli jsme po druhé do trávy u cesty. V bivakovacích pytlích bylo příjemně teplo a dokonce jsme měli teplé AR-menu do břicha. Těžko říct, co z toho pomohlo, po chvíli znovu na cestě začal Tomáš něco vyprávět a nám bylo jasné, to nejhoší je za námi. Ranním sluncem nás doprovodilo na zip-line, dlouho jsme se těšili na toto zpestření na treku, plus v místním stánku jsme si koupili normální jídlo! Cestou dál nás ještě čekalo lezení a slanění vodopádu než jsme se ocitli na rovinatých pastvinách. No a pak se dlouho nic nedělo. Kromě bouřkových mračen poskytujících vzrušující podívanou. Cesta se táhla a nohy začínaly po 120 km bolet. Od depa nás dělila už jen řeka a najít pěšinu k brodu se ukázalo jako výzva. Les tu už pročesávalo alespoň 5 týmů, ale nikdo úspěšně. My jsme se trefili hned na podruhé a do depa se díky tomu dostali daleko před ostatními. Venku začalo lít jako z konve. Dvě hodiny do svítání a jednu z nich jsme se rozhodli prospat, než vyrazíme na 90km kajakovou etapu.

Etapy na vodě bývají tak trochu odpočinkem během závodu, ale pádlovat 13 hodin v kuse to právě nesplnilo. Noční bouřka mnohokrát vrátila a v intenzivním dešti jsem si vzpomněla na vyprávění a na Foresta Gumpa o Vietnamu. Bylo to bez přehánění jako sprcha. Po celodenním pádlování jsme se setměním konečně dorazili do koncového městečka. Celí rozlámaní doslova vypadli z kajaků a vzhůru na kolo. Nešlo to samozřejmě moc rychle, ale v depu jsme se moc nezdrželi, kromě sestavení kola a talíře úžasných těstovin od pořadatele.

Zanedlouho už jsme byli zpět u řeky. Most nikde, takže zpět na kajak i s koly a bez pádla. Adrenalinová chvilka nás docela probrala a mohli jsme vyrazit po rozmočených cestách dál. Špinavá voda z kaluží stříkala všude kolem a na našem postupu nás zpomalovaly opět ploty a zamčené brány, které zaručovaly gymnastickou vložku. Ani to nás neudrželo dlouho ve střehu a u vodopádu Salto Cristal, jsme raději využili přístřešku a na necelou hodinku zase zalehli. Rozednění tentokrát nepřineslo jen pozitiva, ale také zasychající tropické bahno, které se nám úporně lepilo na kola. Na trailíku jsme potkali polský tým a jejich názoru na podmínky jsme rozuměli i v polštině.  Nejčastěji se myslím ozývalo ku..a, speciálně při sundávání bahna z rámů, aby se aspoň točila kola. Široké cesty se místy měnily v turistiku, i když se naše schopnosti jízdy v bahně během dne dost zlepšily.
Před odchodem na další 35 km trek nás tedy ještě čekalo alespoň rychlé mytí kol, aby byla pojízdná i po tom až se vrátíme. První tři CP jsme našli u vodopádů a při postupu na čtvrtou jsme lezli přes plot dokonce uprostřed řeky. Jsou tu doopravdy všude. Trasa nás provedla po úzkých cestičkách v džungli, které jdou poznat jen podle toho, že je tam občas seknuto mačetou. K vodopádům skrytým v daleko od civilizace i přes nekonečné pastviny s divokou trávou, která nám dělala problém vůbec projít.
10 hodin a byli jsme zpět. Polo-odbahněná kola jela naštěstí dobře a cesty stihly za den trochu vyschnout. Avizovanou rychlou přejezdovou etapu si ani moc nepamatuju. Byla zase noc a hranice mezí bděním a sněním se opět o kousek přiblížila. A nejen pro mě. Tak jsme si čas po tmě zase o kousek zkrátili spánkem.

V městečku, jehož ulice připomínaly čtvercovou mřížku, jsme našli další depo. S příjezdem do haly se venku opět spustil intenzivní déšť a tak jsme si bez velkého spěchu vychutnali hamburger z místního stánku. Déšť ustal, nicméně brodění se mokrou trávou bylo ve výsledku dost podobné jako jít potokem. Na zrádné kontrole s fotkou žebříku jsme chvíli hledali ten správný, ale i tak jsme nechali další 2 týmy za zády. Krajina na těchto 33km byla zase jiná a vlastně docela hezká. Ubylo pralesa, objevily se palmy a travnaté kopečky se skálami. Sebevědomí z dobře nalezené kontroly nás hnalo kupředu a šlo nám to vážně dobře. Až do chvíle než jsem udělala chybu v navigaci a Jardovi chvíli trvalo chybu odhalit. To, že se mi mapa do ruky do konce závodu už nedostala, asi nemusím zmiňovat. Zbytek etapy zpestřila snad jen kontrola v krmelci, jehož identifikace podle fotky v roadbooku byla skoro tak dobrá, jako hra najdi 10 rozdílů. A taky trn, který si Jarda nakopl snad 2 cm do place i skrz gumovou podrážku boty. Au.

Další noc a dveřmi a vyráželi jsme na posledních 110km kola. Mé snění za jízdy začalo dostávat poměrně reálné rozměry a tak jsem se vracela pro fiktivní odložené věci, dávala přednost pátému členu týmu nebo se dostala na místa, která jsem přece dobře znala. (Jen pro ujasnění, v Jižní Americe jsem byla poprvé v životě.) Pátá noc je zkrátka znát a raději jsme zase chvíli spali. Kontrola u letadla, které se kopcích vynořilo z ranní mlhy, působila jako jedna z halucinací i za světla. Pán s vozem zapřaženým za dvěmi býky nás už ani nepřekvapil, na vesnicích se život zkrátka zastavil. Chladný ranní vítr a přicházející mrak nás vybičoval k rychlejšímu tempu. Ukrajovali jsme poslední kilometry do závěrečného depa a byli rádi za svěží počasí, což se určitě nedá říct o dětech u cesty v zimních bundách a čepicích.

Poslední změna disciplíny byla blesková. Uložit kola, nabrat vodu a odchod. Netoužili jsme potkat další tým a nahánět se s chodidly plnými puchýřů. Čekalo nás posledních 19 km do cíle ve skalnatém terénu plném malých cestiček a byli jsme vážně rádi, že máme na pomoc denní světlo. Pavel se ponořil do mapy a provedl nás bezchybně. Podívali jsme se na místní „Pravčickou bránu“i do jeskyně. Pak jsme konečně doklusali do cíle, na který jsme se tak těšili. Po téměř 123 hodinách! Konečně si sednout a nikam nespěchat. Sundat boty, dát si pizzu, umýt se a hlavně spát déle než hodinu. Navíc usínat s pocitem, že jsme obsadili 5. místo, to je prostě k nezaplacení.

Co je klíčem k úspěchu?

Dobrá fyzická kondice a sportovní univerzálnost jsou klíčové. Zároveň je nezbytný dobrý navigátor v týmu aby se minimalizovaly chyby, které zdržují. Ideálně ještě druhý, protože je lepší postup kontrolovat. A pak čtveřice musí být odhodlaná pomoci si navzájem a trpět pro druhé a nevzdávat se. Alespoň jeden z členů týmu musí být žena a nikdo se nesmí během závodu zranit. Zkrátka je to trochu alchymie.

Jak se na takový závod připravuje?

Na startu nečekejte příliš mnoho profi atletů z jedné disciplíny. Většina závodníků má outdoor jako styl života. V pohybu jsou tedy v podstatě pořád, a jestli zrovna běhají po horách nebo vyrazí na kolo či za lezením je pro ně druhořadé. Pro nás znamená příprava na závod prodloužení tréninků a zařazení kajaku, který nám je jinak docela vzácný. Přivyknout si na hůlky nebo těžší batoh na zádech také není úplně od věci.

Jak je to tedy s tím spánkem?

Závod probíhá non-stop a čas běží, ať už se pohybujete na trase nebo spíte. Rozhodnout se, že zastavíte, může být těžší než by se zdálo, ale spánková deprivace může vést k chybě, kterou ztratíte klidně o několik hodin více než chvílí odpočinku. Je to tedy vždy trochu balancování na tenkém ledě. Ne vždy to vyjde dobře. Letošní čtvrtý tým z Estonska ztratil podiové umístění pár kilometrů před cílem, když strávil 7 hodin hledáním jedné kontroly.
První noc se zpravidla nespí vůbec, další noci už ano. I tam volíme čas okolo hodiny. To zda spát v depu nebo někde venku na trase hodně záleží na podmínkách a počasí. Jisté je, že spánku nebude mnoho. My jsme za 5 nocí naspali asi 5, 5 hodiny.

Ze stejného soudku

Adventure Race Croatia a Terka v hlavní roli

Výlet do Chorvatska trochu jinak než jsem zvyklá Chorvatsko? Trochu nuda ne? Tam jsou jen pláže plné kamení, hrozné teplo a všude Češi… Tak přesně předsudek...
bokami

Bokami Západních Tater 2022

Bokami Západních Tater Bokami Západních Tater je 3 denní závod dvojic, který se koná pod záštitou Slovenského horolezeckého spolku JAMES. Jedná se již o tradiční závod, který...

Jak se připravit na skialpové závody?

Už máte základy na skialpech za sebou? Žádný kopec vás nezastaví, dolů si poradíte s každou závějí a pásy sundáváte jako blesk? Nejvyšší čas poměřit síly na závodech! No...