Jak jsme jeli na Elbrus a vrátili se z Kavkazu – část 2.

Jdeme na to!

Obouvám mačky, nasazuju kulicha, vycházím ze dveří a… Před barákem blikají dvě rolby a z korby mi mávají sousedi z Taiwanu. Taky “jdou” na Elbrus.

Tohle tě fakt nakopne. Nic no. Jdeme si po svým.

Šlapeme, šlapeme, šlapeme. Už 4 hodiny. “Ty vole, na mapě ten svah nevypadal tak nekonečně dlouhej.” O cepín se opírám jak stará babka a marně přemýšlím, kam jsem založil plíce. Prsty na pravé noze necítím. Sopel mi přimrzl do vousů. A za pozření té sušené meruňky bych zasloužit Piolet d’Or.

Bacha, rolba!

Dneska už asi patnáctá.

A místo toho, abych těm “horolezcům” mávajícím z korby ukázal prostředníček, tak jim taky mávám. Zasraný palčáky!

Vychází slunko. Konečně ten traverz. Teď už by to měla být pohoda.

Není.

Furt někoho předcházíme, on pak zase předchází nás a ten kopec snad přes noc vyrostl. Morál je ten tam. Končíme. Otáčíme. Tohle už nás nebaví. A stejně bych se asi za chvilku poblil. Jdeme dolů.

Lítost? Zklamání? Kdepak

Mačkat se v davu a nechat na sebe troubit rolby, po tom fakt netoužím. To radši vypadneme na nějakej opuštěnej kopec. Jen tak. Udělat si hezkej večer.

A taky že jo.

Jen co jsme se dali jakš takš do kupy, balíme stan, spacáky a prcháme. Teda prcháme… spíš kulháme. Elbrus nás asi dost vyšťavil. Já navíc s rýmou průběžně polykám jeden stroužek česneku za druhým. Pálí jak čert. A co pálí, to léčí, ne?

Na louce nad meteorologickou stanicí už sotva pleteme nohama. Nad námi je zase on – Elbrus. Skládám se jak sýkorka po obrně mezi šutry: “Tady končíme!”

Blíží se večer a nikde nikdo.

Až na ty starý telegrafní sloupy. “Hele, neuděláme oheň?”

Soudě podle jejich počtu, jsme asi nebyli jediní táborníci, co měli podobnej nápad. Takže suchá tráva, křesadlo a jak to psali v tom Mladým zálesákovi?

Hoří!

Ve 3000 metrech pod ledovcem. Všude kolem nás opuštěný čtyřtisícový kopce. Jsme tady úplně sami. Totálně rozbití omotaní kolem ohně. Nejlepší večer mýho života. A ani k tomu nepotřebuju Elbrus. Ráno není kam spěchat. Takže koupačka v jezírku, leháro na sluníčku a kolem poledne můžeme začít balit. Osman už na nás čeká.

Do svidaniya, Kavkaze

Po cestě do Minerálních vod nám ještě Osman předvede slalom mezi krávama. Kolem nás po dvou kolech prosviští žigul prchající před policejní hlídkou a z pod stromu mává děvočka za 500 rublů. 150 Kč. Ještěže jsme cestu tam prospali.

Sbasíba, Osman. Bylo to boží.

A teď už pojďte hoši. Nebo nám ještě naúčtujou ty telegrafní sloupy.

Autor: Honza Navrátil www.honzanavratil.com