Jak jsme jeli na Elbrus a vrátili se z Kavkazu – část 1.

“Jedeš s náma na Elbrus?” A tak proč ne. Přes zimu jsem se potil v Kambodži, tak v létě budu klepat kosu na Kavkaze. To zní jako dobrej plán. “Jedu!”

Ale aby bylo jasno, jestli mi budou mrznout nohy, tak to otáčím a jdu dolů. Žádný hrdinský skutky na tom kopci předvádět nehodlám. Dost na tom, že v tý výšce budu mít co dělat, abych vůbec popadl dech.

A tak jsme vyrazili.

Na Elbrus. Do Ruska. Pegasusem – nejlowcostovější aerolinkou z lowcostových aerolinek.

Hned po přistání v Minerálních vodách nám přítomností ostnatýho drátu, tajnýho s koženou brašnou a místnůstky, kam se za odměnu nechodí, dali jasně najevo, s jakou že zemí máme tu čest. Hoši, neotočíme to radši?

Naštěstí Osman to zachránil. Náš ruský kontakt hned v autě rozjel pravou khabardsko balkarskou diskotéku a slíbil vodku, pivo, šašlik. A pak nás 10 dní vozil, krmil, hostil a bavil. A taky nám sebral pasy. Však na co pasy, když znáte Osmana a Osman zná všechny.

Aklimatizace krát dva
Napřed na Rusko jako takový.

Takže, co jsem za těch prvních 12 hodin stihl pochytit? Krávy jsou běžnou součástí silničního provozu. V autě se zásadně nepoutá, páč tohle přece není Evropa, ale Rusko. Žlutý trubky s plynem tvoří základ místní architektury. A evropská záchodová mísa zabetonovaná v zemi není nic, co by vás mělo udivovat.

Každopádně co se jídla týká, tak tady je svět ještě v pořádku. Obchůdky sice menší jak u nás trafika, ale to čerstvý ovoce, zelenina a domácí sýry… pecka!

Doplnit proviant a jde se hore.

Aklimatizace číslo dvě.

Třídenní trek s nejvyšším bodem v nějakých 3800 metrech. Na loukách tam nahoře se volně pasou koně a ještě se nechají pohladit. Stezky jsou vyšlapaný jen od těch pár horalů, co tu projdou a kolikrát si cestu musíme hledat sami. Páč ty mužíky tady asi někdo stavěl, jen aby nás nasral.

Jenže to my se nenecháme. Ani tím celonočním deštěm, co z normálně poklidných horských říček udělal divoké řeky. No, brodili jsme s hodně staženým zadkem.

I jsme trochu bloudili. Víc hlav… je na nic.

Ale došli jsme. A podemletý silnice a utržený mosty v údolí napovídaly, že jsme si na trek v opuštěných horách nemohli vybrat lepší čas. Ledovce holt tály trochu rychleji, než bývá zvykem.

Kudy tudy na Elbrus, prosím?
“Prej neuctivý k hoře. Se podívej na ty Taiwance. Ti pojedou rolbou až na vrchol. Jedeme lanovkou. Na hrdiny si můžeme hrát nahoře.”

Tak stojíme ve 3800 metrech na Garabashi a naše do té doby krásně roztažené hrudní košíčky zase začínají lapat po dechu. Po deseti změnách výstupového plánu máme konečně jasno – vylézt co nejvýš to půjde, aklimatizovat se, přespat na Prijutu 11 a brzo ráno vyrazit k vrcholu.

První čáru přes rozpočet se nám snaží udělat “pan domácí” na Prijutu: “Mest net!”

Jak mest net, ty tatare? Vždyť jsme ti sem volali.

Nakonec se mest pro nás dva našlo a můžeme pokračovat vzhůru. Množit červený krvinky. A jde to celkem dobře… v těch kolejích vyjetých od rolby. Nad Pastuchovýma skalama otáčíme a jdem dolů. Spát. Nebo se o to alespoň pokusit.

Hmm, nepovedlo se.

Je jedna hodina ráno a půl hodina spánku před vrcholovým útokem asi nebude ideální. No tak uvidíme.

Pokračování příště….

 

Autor: Honza Navrátil www.honzanavratil.com

Ze stejného soudku

Jak zaletnit skialpy

12.4.2022
Zima nám pomalu skončila a pomalu se na nás usmívají běhací tenisky, stany, spacáky, biky, silničky a lezačky. No ale ještě, než se přecvakneme do slunečního modu, je potřeba se...

Wádi Rum: Nepískáři ve Velkém Ádru

3.1.2022
Jak si nepískaři zajeli na Mars. Do poušti přijíždíme v noci a za deště. Hm. Prý tu prší dva dny.  Že bychom byli takový „klikaři“ a z těch 365 dnů zrovna trefili jeden ze...

Příprava na zimní sezónu

17.12.2021
Sníh už nám padá, teploty se drží pod nulou. Tak je nejvyšší čas na kontrolu vybavení před novou skialpovou sezónou. Oblečení Jako první je potřeba zkontrolovat, zda máte...