Pěšky i lezecky po ostrově Gozo

Putovat pěšky jen tak s batohem kolem ostrova, a když člověk narazí na lezecký sektor, tak si tam zalézt. Není to nádhera? Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že to je sen, každého, kdo má toulavé boty a miluje lezení. A k tomu si to užívat prakticky o samotě. Ano, není to zázrak. Je to realita. Gozo  – mrňavý středomořský ostrůvek, který náleží k Maltě, v sobě toto tajemství ukrývá. A jako příjemný bonus tu máme možnost zabivakovat, kde se nám zamane – na útesech, v rokli nebo nedaleko pláže… a vážně to není pohádka…

Stan, spacák, lezecké cajky a průvodce máme. V tom případě nám nic nechybí a jsme připraveni nasednout do letadla a vyrazit na Maltu, resp. Gozo. Po přistání na hustě obydlené Maltě máme jen dva úkoly. Sehnat plynovou bombu a přesunout se na Gozo. Oboje zvládneme bez sebemenších problémů. Bomby nakoupíme v obchodě se sportovním sortimentem a na ostrov se během dopoledne dopravíme autobusem X1 a následně trajektem.

Gozo Coastal Walk

Kolem ostrova probíhá pěší trail zvaný Gozo Coastal Walk. Měří sice jen 55 kilometrů, ale co bychom také po ostrůvku, který má na délku 14 kilometrů a na šířku měří něco málo přes sedm kilometrů, chtěli.
Trasa se rozděluje na pět etap. Jsou záměrně takto krátké, protože cestou je pořád na co se dívat. Průvodce udává, že zdolání denní etapy zabere tak čtyři až šest hodin. Samozřejmě, že by se úseky daly zvládnout za mnohem kratší dobu. Ale proč? Cílem není ostrov oběhnout v co nejrychlejším čase, ale vychutnat si ho. Tu se smočit na pláži, posedět si na útesech, odskočit si na kafíčko do centra města. Ovšem nikde také není dáno, že je třeba etapy dodržet, tak jak jsou plánované. I my si trek uzpůsobíme sobě, resp. spíše si ho plánujeme podle skalních oblastí, které cestou jsou.
Přístav necháváme za zády a vydáváme se po jižní straně ostrova na trek, který začíná hned u přístavu. Na Gozu není pitná voda. Přestože máme města cestou relativně na dostřel, nechce se nám do nich zacházet. Raději přijmeme daň v podobě megatěžkého batohu. Zásoby vody na minimálně dva dny s hmotností i objemem batohu trochu zacvičí.

Mġarr ix Xini – s ložnice rovnou skal

Z přístavu je to necelé čtyři kilometry do zátoky Mġarr ix Xini a odtud do první lezecké oblasti ještě tak tři čtvrtě kilometru. Ze zátoky, kde se nachází i kiosek s občerstvením, pokračujeme po nenápadné cestě vedoucí do útrob kaňonu. Pohodlná cesta se postupně mění v docela slušné prodírání se bambusovou džunglí a ostružiním. Ostnaté šlahouny ostružin nás šlehají do holých nohou, chytají se na trička, ale my si to i přesto tvrdošíjně šineme do nitra kaňonu.

Čím jsme hlouběji v kaňonu, tím více se začínáme obávat, jestli jsme vůbec správně. Ať se díváme, jak se díváme, na žádný vyhlášený lezecký sektor to tu zase až tak nevypadá. Ale stále setrváváme a trpělivě si to s batohy na zádech razíme džunglí dál a dál. Mineme staré vodní dílo a kousek za ním to konečně přichází. Otevírá se nám pohled na první skály. Bambus pomalu ustupuje a my se konečně dostaneme tam, kam jste toužili  – do sektoru Dreams walls s převislými stěnami. Je tu na nás sice trochu těžší lezení, ale zase je to super místo na bivak.

Na Dreams walls se lezlo už v 80. letech minulého století a zdejší převislé cesty patří mezi první, které byly na Gozu s pomocí nýtů odjištěny.

„Ubytujeme se“ ve „Skalách snů“ a vydáváme se na průzkum. Chodníček nás dovede ke skalnímu oknu, kterým se zvědavě protáhneme a děláme dobře. V celé své kráse se tu v odpoledním sluníčku skví skvěle odjištěný sektor Flakeout wall. Pro nás ideální. Většina cest je tu obtížnosti pět, šest. Jsme na zdejší neolezený vápenec plný dírek natěšeni, tak nevydržíme čekat do rána a na večer si ještě každý ze dvě cesty vyskotačíme.

A ráno hned po snídani zase zamíříme skalními „dveřmi“ vedoucími z naší ložnice rovnou do sektoru Flakeout wall a vylezeme tam, co se dá. Je horko, příšerné horko. Lezeme jak draci, pijeme jak duhy a ouha. Naše zásoby vody jsou na nule. Abychom zabránili smrti dehydratací, chtě nechtě do města musíme vyrazit. Ještěže na Gozu je všechno tak hezky po ruce.  Na lehko si zajdeme asi tři kilometry do městačka Ix – Xikwija pro chleba a vodu.
V noci je bouřka, ale spíme pod převisem, tak jsem klidná.

Romantika na útesech

Lezení bylo krásné, ale je třeba zvednout kotvy a jít poznávat další lezecké poklady, co ostrov ukrývá. Nacpeme náš dočasný domeček zpět do batohu, napojíme se znovu na Gozo Coastal Walk a pokračujeme po jižní straně ostrova dál na západ. Naše cesta vede po obrovských a dlouhých a zvrásněných útesech, do kterých s neutuchající silou naráží mořské vlny. Zatímco po levé straně máme strmé srázy a nekonečnou hladinu Středozemního moře, po pravé straně cestu lemují koberce plné žlutých a bílých květů a v povzdálí se tyčí věže kostelů ve Victorii. Pohodlně dojdeme až k typické maltské strážní věži Xlendi Tower tyčící se nad zálivem. Věž byla postavena v roce 1650 a je nejstarší pobřežní strážní vězí na ostrově. Věž, ve které byla dvě těžká děla, sloužila jako ochrana proti četným nájezdům pirátů.

Po zhruba devíti kilometrech od Mġarr ix Xini dorazíme nejprve do zátoky Xlendi Bay a následně do rybářské vesnice Xlendi, kde se na promenádě vmísíme do davu korzujících turistů. Doplníme zásoby jídla a vody a odebereme se zpět do zátoky a poslední říjnový den si užíváme koupačku v ještě teplém moři. Čilý turistický ruch ale není nic pro nás. Na večer se odebereme zpět ke strážní věži a při západu slunce si kousek za ní na útesech rozděláme bydlení. Večer opět přichází bouřka, ale je daleko nad mořem, tak naše spaní nijak neohrožuje.

Lezení v temné bambusové džungli

Ráno vyspaní do růžova pokračujeme do další lezecké oblasti Wied ix-Xlendi, která se nachází nedaleko zátoky. Dle průvodce si volíme oblast Bamboo Jungle. Zdá se nám, že obtížnost tamních cest by nám mohla vyhovovat. Vůbec nám ale nedocvaklo, jak sektor s takovým názvem asi bude vypadat. Napřed se motáme v městečku a nemůžeme sektor pořádně najít. Jedna z přístupových cest je totálně zarostlá bambusem. Pokračujeme tedy dál po cestě a doufáme, že se třeba objeví místo, kudy se bude dát do sektoru dostat. Ta super, sektor jsme s velkou parádou našli, jenže nachází se jaksi na druhé straně kaňonu, než kde stojíme my a navíc je z naší strany kompletně obydlený a oplocený. Tak tudy to taky nepůjde. Vrátíme se zpět do města Xlendi a zkusíme silnici vedoucí po opačném straně města. Sláva. Našli jsme polní cestu odbočující z hlavní silnice, která vede do sektoru.
Do kaňonu je nutné slanit. Věci necháme nahoře a vezmeme si jen to nejnutnější a začneme slaňovat do neznámé, temné díry a jen doufáme, že nahoru povede i cesta, kterou dokážeme vylézt a nezhyneme bídně na dně smradlavého vlhkého kaňonu plného komárů a mrtvých holubů. Znám teda i hezčí a příjemnější sektory. Ale když už jsme tady, zkusíme se pustit do nějakých cest a ejhle, nakonec to tady zase tak hrozné nebylo. V rámci možností jsme si zalezli docela dobře. Cesty, které začínaly u tlejících těl ptáků, jsme vynechali. Zase nemusíme zkusit všechno. Když už v kaňonu není, co by nás z lezeckého hlediska zajímalo, s úlevou vylezeme z klaustrofobického místa a nahoře na sluníčku zážitky kompenzujeme nasáváním slunce, čerstvě uvařeného kafe a polévky. Přitom si necháváme prohřát naše kosti podzimním sluníčkem a vydržíme tuto činnost provozovat až do pozdního odpoledne.

Po čtyřech dnech toulání se po Gozu už nutně potřebujeme sprchu, tak jsme si našli ubytování v hlavním městě Victorii. Narazili jsme na pěkné bydlení v samém centru města, kam to máme pěšky asi dva kilometry z Bamboo Jungle. Po spršce vypadáme už zase jako lidi, tak si troufneme vplout do hemžení na už vánočně vyzdobeném náměstí.

Fantazie na mořských útesech

V Xlendi jsme opustili Gozo Coastal Walk, a protože se nacházíme uprostřed ostrova ve Victorii, nebudeme se na trail vracet a půjdeme rovnou na severozápad ostrova. Vyhlédli jsme si oblast Wied il-Mielah, která slibuje parádní lezení na mořských útesech a k tomu obtížnosti, ve kterých si lebedíme – tedy čtverky, pětky, šestky. Zpět na trail, který nás dovede na pobřeží, se napojujeme asi po čtyřech kilometrech za vesnicí L-Gharb.

Přírodní vápencový oblouk Wied il-Mielah nám učaruje natolik, že hned jak přijdeme na útes, na nic nečekáme a vrhneme se na lezení. Naprosto mě fascinuje, že člověk musí do cesty nejprve slanit. Nervy mi trošku pracují, protože se mi honí hlavou a co když nahoru nevylezu? Na jednu stranu nás čeká trochu adrenalinu, na straně druhé srdíčko radostí plesá nad kvalitou vápence. Žádné oklouzané stupy či chyty. Naopak lezeme si tu po parádním ostrém vápenci.  Cesty jsou luxusně odjištěné, nahoře slaňáky a dole štandy ze dvou borháků.

Trochu horší je to se spaním. Úplně na ráně být nechceme a míst, kde budeme trochu schovaní, tu zase tolik není. Navíc jsou na noc hlášené silné bouřky, tak bychom měli postavit stan na místě, které je aspoň trochu bezpečné. Vydáme se tedy po trailu blíže k malinké vesničce Żebbuġ a v tom nám padnou do očí výraznou žlutou barvou zářící útesy Wied L-Għasri. Pod jedním z převisů se ubytujeme. Na „naše“ lezecké útesy to máme jen dva kilometry a rozhodně jsme na nich ještě neřekli poslední slovo. Ráno se ke skalnímu oknu Wied il-Mielah vrátíme znovu.

Běsnění přírody a noc hrůzy

Na večer nám příroda přichystá fascinující divadlo. Ovšem tato krása je předzvěstí asi nejhorší noci, jakou jsem kdy v přírodě zažila. Kolem desáté mě i přes plachtu stanu budí první záblesky. O dvě hodiny později je prakticky pořád jen světlo. Obloha nevyhasne a hrom střídá hrom. Po půlnoci se epicentrum bouřky přesouvá přímo nad nás. Blesk za bleskem protíná oblohu a následují ohlušující rány hromu. V tomhle se fakt nedá spát. Po dalších třech hodinách příšerného strachu si říkám, že ta bouřka přeci musí někdy skončit. Menší převis, pod kterým máme postavený stan, nás neochrání ani před deštěm, natož před úderem blesku. Hned vedle našeho stanu stéká obrovský proud vody, který by mohl být slušným hromosvodem. A epicentrum bouře se vůbec nemá k tomu, aby se posunulo někam dál.

O půl sedmé upadám za neutuchající bouřky a po probdělé noci zcela vyčerpána do „bezvědomí“.  Budíme se o pár hodin později do krásného slunečného rána a noční bouře se jeví jako jen hrozný sen. Pouze pár kaluží je připomínkou nočního běsnění přírody.
Po snídani sbalíme lezecké cajky a vrátíme se lézt na útesy Wied il-Mielah. Skála už je suchá, tak pokračujeme tam, kde jsme včera večer nechali rozdělanou práci. Odpoledne už nemáme sílu na další lezení a ono už také skoro ani není co lézt. Vrátíme se ke stanu a já Zdendovi oznámím, že nemám ani trochu chuť strávit tu další strašidelnou noc. Předpověď totiž znovu hlásí pro Gozo i Maltu silné bouře.

Do nejbližší vesnice Żebbuġ je to opět jen dva kilometry. Opustíme trail a bereme to do vesnice zkratkou. Je to sice dál, za to horší cesta. Poslední kilometr je řádně do kopce a sklon kopce s každým metrem ještě narůstá.
Po chvíli hledání se nám ve vesnici podaří najít i ubytování. Dáme sprchu, zaběhneme si ještě koupit pivo a jdeme konečně relaxovat.

Zdenda otevře pivo a říká mi: „Víš, já když nejsem po lezení úplně vyřízený, tak jsem vnitřně nespokojený, ale dneska jsem už totálně KO.“  „Vytáhni prosím průvodce, chci se kouknout, co jsme všechno lezli,“ požádám ho. „Já? Já ho nemám, nosíš ho přece u sebe ty,“ odpoví. „Do háje, tak to on zůstal asi na útesech,“ potichu pronesu. A je po siestě. Černou nocí šlapeme 4 kilometry na útesy a doufáme, že tam průvodce zůstal. Máme kliku, průvodce tam je. Pak šlapeme další čtyři kilometry zpátky do vesnice, a to včetně závěrečného brutálního kopce. Po noční neplánované procházce se doplazíme totálně unavení do apartmánu. Večírek se nekoná. „Neříkal jsi náhodou, že potřebuješ být po úplně vyřízenej,“ chechtám se, když vidím, že už u prvního piva usíná.

Koupačka u bájné jeskyně

Ráno se opět napojíme na Gozo Coastal Walk. V přímořském městečku Marsaforn dokoupíme zase nějaké jídlo a vodu a pokračujeme dál. Našim cílem je červená pláž Ramla Bay, kam dojdeme po sedmi kilometrech. Na Gozu je to jediná písečná pláž. Poblíž pláže se nachází jeskyně, která dostala jméno po nymfě Kalypsó. Ta měla v jeskyni sedm let věznit Odyssea. Slibovala mu, že když si ji vezme za ženu, bude nesmrtelný.

Mohli bychom pokračovat po trailu ještě dál, protože cestou jsou ještě další lezecké sektory. Bohužel dovolená se nám krátí, tak musíme z pláže odejít na nejbližší zastávku autobusu, který nás doveze do města L-Imgarr na trajekt, kde se s tímto zeleným ostrovem rozloučíme. A teď už skutečně můžeme říct: Gozo = dva v jednom. Lezení spojené s trekováním tady fakt pohádkou není, je to skutečnost, i když pohádkový ten týden skutečně byl.

Vyzkoušené oblasti:

Mġarr ix Xini
·      Celkem tu je 61 cest s výškou od 12 metrů až do 30 metrů.
·      Cesty jsou kolmé až převislé.
·      Dobrý kompaktní vápenec, ostré chyty.
·      Obtížnost se tu pohybuje od 4 do 7b+.
·      V sektoru Flakeout wall velké množství cest v pětkové až šestkové obtížnosti.

Wied il-Mielah
·      Celkem tu je 47 cest s výškou až do 23 metrů.
·      Cesty jsou kolmé.
·      Kompaktní, ostrý vápenec, krásné lezení na útesech.
·      Obtížnost se pohybuje od 3+ až po 8a (ty jsou ale kratší).
·      Velké množství cest ve čtvrtkové až šestkové obtížnosti.

Wied ix-Xlendi
·      Dva sektory zahrnující dohromady 27 cest s výškou do 18 metrů.
·      Cesty jsou kolmé.
·      V sektoru Vine Cave jsou cesty obtížnosti 5b – 7a a v Bamboo Jungle  3 až 7a.
·      Lezení v kompaktní skále.

Na Gozu ještě řada dalších lezeckých oblastí:
·      San Blas  – 47 cest výškou do 25 metrů, obtížnost se pohybuje od 4b+ po 9b
·      Dahlet Qorrot – 33 cest s výškou do 23 metrů, obtížnost se pohybuje od 3a po 8c+
·      Black Slabs – 22 cest s výškou do 20 metrů, obtížnost se pohybuje od 3b+ po 8a

Gozo Coastal Walk
·      Délka 55 km
·      Trail je rozdělený do 5 etap:

I.               L-Imgarr –  Mġarr na Xlendi
II.             Xlendi  –  San Lawrenz
III.            San Lawrenz – Marsalforn
IV.          Marsalforn – Nadur
V.            Nadur  do Marar

Všechny koncové body trailu jsou dobře přístupné veřejnou dopravou.
Na Gozu nejsou kempy, ale toleruje se tu spaní „na divoko“.

Ze stejného soudku

Trek Grónskem

13.9.2021
Trek v Grónsku byl pro nás jedno velké neznámo. Odjížděli jsme tam s tím, že jedeme do divočiny, kde nejsou žádné chodníky, žádní lidé, žádný telefonní signál a moc...

Slovenským Divokým západem

24.10.2021
Ne lišky, ale vlci a medvědi tady dávají dobrou noc. Nekonečná stáda ovcí, barvami podzimu hýřící listí, které se tichounce snáší k zemi, praváci, kam se člověk podívá, při...

30 dní v Peru a Bolívii – část 1

26.10.2020
Jak to vše začalo Korona, korona, korona. Všude na nás křičí korona. Těžké časy pro cestovatele. Lety zrušené, hranice uzavřené...můžete cestovat tak prstem po mapě a plánovat,...