Anaga – toulky po Tenerife s Markétou

Anaga

Tenerife je největším z Kanárských ostrovů a my se právě na něm rozhodli prodloužit si léto. Na přelomu listopadu a prosince kupujeme letenky, které jsou za hubičku. V tomhle období je na ostrově turistů málo a vedro na zdechnutí. Přesně tohle jsme hledali.  Tenerife v sobě ukrývá horský poklad zvaný Anaga. Oblast tvoří řada divokých skalnatých vrcholů a hlubokých roklí. Součástí ní je i rozsáhlý vavřínový les a v roce 2015 byla Anaga zapsána na seznam UNESCO.

Trek zahajujeme v severovýchodní části ostrova u pláže ve vesničce Almaciga. Strmé skalnaté úseky tu spadají přímo do oceánu a mezi nimi je úzký písečný pás dlouhý asi 300 metrů a široký 30 metrů, takže při přílivu celá pláž zmizí. A hlavně tu není nic – žádné slunečníky, žádná lehátka.  Tak nějak jsme si to představovali.

Spíme na chodníku nad městem
Vlny jsou hodně velké a navíc už je odpoledne, tak místo koupačky raději vyrazíme na cestu. Stmívá se tu rychle, tak musíme najít v tomto kopcovitém terénu nějaké vhodné místo na spaní. Šlapeme pořád do kopce, ale žádný relativně rovný plácek nikde. Nakonec se přehoupneme přes horizont a klesáme dolů. Do města se nám jít nechce, už je skoro tma, tak se rozhodneme spát s výhledem na Atlantik a rozsvícené městečko Taganana jen pod širákem a přímo na chodníku.  Ušli jsme pouhé čtyři kilometry, na kterých jsme nastoupali necelých pět set výškových metrů.  Pro začátek slušný.


Pitná voda teče z kohoutků
Ráno nás budí sluníčko. V noci nás nikdo nezašlápl. Cíl dnešního dne jasný není. Prostě půjdeme a uvidíme, kam nás nohy zavedou a kde složíme hlavu. Hlavní je, abychom si pohlídali vodu. Moc možností, kde ji dobrat není. Dojdeme do Taganany, jedné z prvních osad, kterou tu Španělé kdysi založili. Hned na začátku vesnice narážíme na kohoutek s pitnou vodou a s radostí zjišťujeme, že voda z nich skutečně teče. Tyhle vodovodní koutky jsou pro tento trek typické. Není jich sice cestou moc, ale jsou zaznačeny na mapě, tak máme pár záchytných bodů, kde lze vodu doplnit a hlavně máme představu, kolik si jí dobrat, abychom ve vedru nepadli žízní a současně nemuseli táhnout zátěž v podobě třeba šesti litrů vody.
Ve městečku je i malý obchůdek, tak si dokoupíme čerstvé pečivo. Pak už zase stoupáme vzhůru na útesy a kolem palmových hájů šlapeme vysoko nad oceánem. Výhledy jsou impozantní. Kromě palem tu roste i spousta kaktusů a sukulentů. Prostě takový malý ráj. Sestoupáme z výšin až k hladině oceánu a stavíme se na malé černé pláži Tamadite. Vlny jsou tu ale příliš velké, tak jen smočíme nohy a pokračujeme nahoru divokou zelenou roklí až do vesničky Afur.


Pobudy se bojíme
Zmoženi vedrem vítáme mrňavoučký krámek s chlazeným pivem jako malý zázrak. Usadíme se na lavičku před ním a pozorujeme schovány ve stínu okolí. Jsme kousek od kostela a dle mapy by tu měl být kohoutek s pitnou vodou. Chodíme pořád dokola kolem kostela a nic. Takže na kohoutky v mapě se zase až tak spoléhat nedá. Vyškemráme v hospůdce vody do prázdných lahví a opouštíme tuto malebnou vesničku. Stoupáme v neskutečném vedru, smažíme se ve vlastním potu a serpentiny na úzké asfaltové silnici do osady El Frontón jsou nekonečné. Nahoře nás čeká překvapení. Je tu kohoutek a voda teče. A taky končí stoupání. Noříme se opět do lesa a začínáme hledat místo, kam složíme hlavu. Zákon schválnosti funguje dokonale. Konečně nacházíme místo vhodné k noclehu, když v tom se kolem nás začne potulovat jakýsi pobuda. Sbalíme si věci a pokračujeme skoro už po tmě dál. A jak už je našim zvykem, nocujeme za městečkem Taborno zase na chodníku.


Vedro a Mikuláš
Ráno se vnoříme do vavřínového lesa a ve stínu pralesa ukrajujeme první kilometry dalšího dne. Kousek od nás se nachází monumentální skalní útvar ve tvaru sloupu Roque de Taborno. Skála sice není nijak extra vysoká, má něco kolem 700 metrů, ale vypíná se nad oceánem a absolutně dominuje okolí.
Procházíme dalším historicky významným místem, a to městečkem Las Carboneras, kde se v minulosti potkávali obyvatelé Punta del Hidalgo,  kterým se říkalo punteros a sousedů z Las Carboneras. Místo připomíná obrovský kříž.
V městečku se uvelebíme v centru na lavičce a nasáváme atmosféru. Kolem jsou palmy a nad nimi trůní velký Mikuláš. Z našeho pohledu tu působí trochu nepatřičně, ale to je jen náš subjektivní pocit, protože postavu Mikuláše máme spojenou se zimou a sněhem.


Jeskynní bydlení
Následuje nezáživný úsek zvaný silniční turistika. Po několika kilometrech docházíme do Chinamady, a to je mnohem zajímavější místo. Jedná se o stále obydlenou jeskynní vesnici. Oblast kolem Chinamady byla osídlena  už od dob Guančů. Na konci 15. století byla oblast obývána hlavně Gomerosem, který choval hospodářská zvířata. Prý ještě dnes žije několik obyvatel v dobře temperovaných místnostech uprostřed skal. Chinamada má i malou poustevnu z konce 80. let minulého století.
Z Chimanady nás čeká v podstatě už jen sestup, ale celý probíhá v naprosto úchvatní krajině. Na jedné straně je hluboko pod námi v Barranco del Rio, na straně druhé drsné kolmé útesy nad Atlantickým oceánem.  A k tomu všemu máme pocit, že procházíme botanickou zahradou.
Trek bohužel pomalu končí. Sejdeme z „výšin“ na úroveň oceánu a dojdeme do městečka Punta del Hidalgo, odkud nám jede autobus.

Ze stejného soudku

Baranie rohy ještě v zimním

Zimní výstup na Baranie rohy 2526 m ve Vysokých Tatrách Sněhové podmínky se zdají dobré, lavinová situace je přívětivá a předpověď počasí je nám na nakloněna. Za téhle...

Jak jsme jeli na Elbrus a vrátili se z Kavkazu – část 1.

“Jedeš s náma na Elbrus?” A tak proč ne. Přes zimu jsem se potil v Kambodži, tak v létě budu klepat kosu na Kavkaze. To zní jako dobrej plán. “Jedu!” Ale aby bylo...
vysoke tatry12

Malý Ľadový štít

– to je ten správní cíl a není to malý cíl, jak by se mohlo na první pohled zdát. Malý Ľadový štít má sice v názvu slovo malý, ale nenechme se mýlit. Tento vrchol patří...