30 dní v Peru a Bolívii – část 1

Jak to vše začalo

Korona, korona, korona. Všude na nás křičí korona. Těžké časy pro cestovatele. Lety zrušené, hranice uzavřené…můžete cestovat tak prstem po mapě a plánovat, kam se vydáme, až zase budeme moct. A taky můžeme vzpomínat. Já se v myšlenkách rád vracím k cestě, kterou jsem si vysnil už jako malý – výprava do mýtického Peru. Cesta to byla nakonec ještě o fous významnější, protože to byla zároveň cesta svatební. Přece nepojedeme válet šunky na Bali, pěkně batoh, pohory a šlapat kopce 🙂

Na úvod se sluší představit – jmenuji se Martin a v posledních několika letech jsem prvně sám a poté spolu se svou, nyní již manželkou, Sabinkou, podnikl řadu cest. Ovšem kromě Evropy vedly všechny směr Asie.

Několikrát Thajsko, Barma, Kambodža, Nepál, Laos, Filipíny…až jsem začal vnitřně cítit, že mi ona asijská kultura, tak hravá a zábavná trochu zevšedněla. Pagoda tady, Wat tam. Ten má víc červené, tady je větší zlatý Buddha. Zvyknete si na dobrosrdečnost místních, jejich bezprostřednost, neustálou usměvavost a to až do takové míry, že vám to přijde zcela běžné. Zkrátka vytratil se onen “whoaw efekt”, který každá cesta na východ vždy předtím měla…bylo čas na změnu směru.

Zvažovali jsme dvě možnosti – Afriku nebo Jižní Ameriku. Rozhodnutí nakonec padlo na zemi, kterou jsem si vysnil už jako malý – Peru a jeho dominanta Machu Picchu.

Jaký byl plán

Při plánování naší cesty jsme se hodně bavili s lidmi, kteří již v Jižní Americe byli. Poslouchali jsme rady, doporučení a tipy, četli blogy a cestopisy a z nich se snažili postupně dávat dokupy místa, která nás něčím oslovila. Nakonec jsme se rozhodli pro cestu, která bude mít přesně 30 dní a kromě Peru navštívíme na 10 dní i Bolívii. Jelikož jsem o Bolívii nikdy moc nepřemýšlel, byla pro mě lákavým neznámým. Ale k ní se dostaneme.

Po příletu do Limy vypadal náš plán následovně:

Lima -> Huaráz (aklimatizace)

-> Let do La Paz (Bolívie)

-> Po La Paz se vydat do Salar de Uyuni

-> Zpět do La Paz, sjet na kolech Yungas neboli Death road

-> (pokud přežijeme) jezero Titicaca

-> Cusco – brána do Machu Picchu!

-> Arequipa a Colca Canyon

-> Finální zelená tečka v Amazonském pralese – Iquitos

Pro pořadí Lima, přelet do La Paz a následný postupný návrat zpátky do Limy, místo naopak, jsme se rozhodli z prostého důvodu -> poloviční cena letenek Lima – La Paz v tomto směru.

I když se 30 dní může zdát jako dlouhá doba na to prozkoumat vše pořádně, zdání klame. Není to vůbec moc. Několik míst, které jsme původně chtěli vidět, jsme nakonec museli škrtnout úplně a zařadit několik přeletů pro urychlení přesunů. Ty jsou obzvlášť žrouti času, o to víc v Jižní Americe a jejich cestách.

Lima – brána do Peru

Lima, krásné koloniální město. Moderní, ale přesto nabité zajímavou historii. Nabízející lahodné pokrmy, ze kterých u mě okamžitě vítězí Ceviche. Tedy syrové kusy ryb a mořských plodů nakládané v limetkové šťávě s cibulí, chilli a dalším kořením.

A na dlouhou dobu taky místo s dobrou kávou…

Jelikož chceme letět do La Paz, které má nad.výšku přes 3600m a Lima celých 139 m.n.m. rozhodli jsme se, že bude rozumné se prvně aklimatizovat. Takže hned druhý den bereme noční autobus, který nás postupně veze směr Huaraz (asi 3000 m.n.m), kde podnikneme pár výletů do Bílých Kordiller.

Proč noční bus na cestu dlouho asi 400 km, navíc bez zastávek? No protože to opravdu celou noc zabere 🙂 Nutno podotknout, že pohodlí autobusů Cruz del Sur se žádné asijské rovnat nemůžou, pokud byste podobnou cestu zvažovali, určitě doporučuji trošku připlatit a jet těmito autobusy.

Huaraz – divoké Kordillery s krásnými lagunami

Po ranním příjezdu bereme místní collectivo a vyrážíme na “malý trek” za město – jen tak vyběhnout na “malý kopec”. No kurde, tak jestli toto je malý kopec, tak budeme mít co dělat. 700m převýšení v této nadmořské výšce není to, co si představuju jako lehký, malý a rychlý výlet.

Honí se mraky, ale i tak jsem se spálil. A spálil jsem se i pod tou první spálenou kůží – moje poučení pro příště . Ale ty výhledy za to stály.

Místní ekonomika funguje na organizovaných výletech a jelikož místní forma dopravy je velmi nepředvídatelná a nejistá a všechny výlety jsou docela daleko – rozhodujeme se ekonomiku podpořit a jet na výlety “organizovaně”.

V okolí je několik vyhlášených lagun, takže další dny mají jasné cíle. Začneme Lagunou Paron – ta je krásná, dlouhá a láká nás k zaplavání. Ale to je bohužel zakázané. Ovšem samotný výlet je krapet zklamání, protože prakticky až k laguně se vezete v kodrcajícím autobuse a jediný výšlap je na sutinový kopec u laguny pro lepší výhled. Pak zase hop do autobusu a zpátky…no tak to aspoň nasáváme tu výšku žejo…

To cesta další den, k sexy laguně 69 je jiná. Pořádná celodenní túra. Ovšem náš pocit z drsného výšlapu trochů kazí pohled na zástup kolemjdoucích peruánců a jejich “výbavu”. Na co goráče a vibramy – džíny, polobotky a deštník. Škodolibost nám nedá se potichu usmát nad jejich rozpaky, jak obejít každou kaluž 🙂

Pokud si po cestě budete chtít “ulevit”, buďte připraveni na setkání s místními velmi zvědavými krávami. Sabi skoro potřebovala vyměnit kalhoty 🙂

Laguna je opět krásná a pohled na ní naprosto opodstatní každou kapku vydaného potu.

Po cestě nám párkrát i zapršelo. Což nevadilo, protože jsme byli připraveni. Ale zároveň to byla nečekaná příležitost pro poznání horského průvodce Freddyho. Jediného peruánce, kterého jsme potkali oblečeného od hlavy k patě nejenže v moderní outdoorové výbavě, ale rovnou v Montuře. Sám se s námi hned dal do řeči a my zjistili, že je také horolezecký průvodce a my žasneme nad jeho fotkami a příběhy, které nám vypráví po cestě. Bohužel se musíme v polovině cesty zpět rozdělit, protože jedna z jeho klientek má větší problémy s námahou a nadmořskou výškou.

Nutno říct, že i mě začíná bolet hlava a to na migrény netrpím. Než dojdeme k autobusu mám pocit, že mi hlava praskne. Sabi to samé – naštěstí po cestě zpátky na chvíli usneme a uleví se nám oběma.

Poslední den věnujeme místní kultuře, památkám, trhům a jídlu 🙂 Najíst se dá na ulici (náš nejoblíbenější způsob), ale i ve velmi solidních restauracích s domácími těstovinami a perfektně připraveným hovězím steakem. Kromě jídla zkoušíme místní nápoj Chichu – vyráběný z černé kukuřice a vlastně vše, co vidíme. Takže máme dost energie na dlouhý přesun až do hlavního města Bolívie – La Paz…ale o tom zase příště.